Přelom ale v roce 1939 znamenala práce dvou mladých fyziologů Alana Hodgkina a Andrewa Huxleyho. Změřili, co se děje s akčním potenciálem uvnitř nervové buňky, a popsali mechanismy, které vedou k jeho vzniku. Za to získali v roce 1963 Nobelovu cenu.
Podle závěrů Hodgkina a Huxleyho „spolykal“ přenos informací v těle tři- až čtyřikrát více energie, než kdyby při průchodu vzruchu axonem nedocházelo k žádným ztrátám. Dvojice fyziologů při experimentech využívala bezobratlé hlavonožce, olihně druhu Loligo pealei. Protože mají relativně velké axony - jejich průměr může dosáhnout až jednoho milimetru -, v laboratoři se s nimi snáze pracuje. A to byl hlavní důvod, proč po nich vědci sáhli.
