Letos na Svätopluka došlo i při 19. ročníku mezinárodního festivalu Divadelní Nitra. Dokonce byl součástí týmu, který získal ocenění kritiky (slovenského Radoka) za nejlepší inscenaci sezony. Představení Slovenského národního divadla je označeno velikášskými verzálkami HOLLYROTH, ale ve skutečnosti jde o „maličkost“, sólo jediného, ještě mladého herce Roberta Rotha. Ten představuje, či jak se v programu píše, „zpívá“ Jána Hollého, katolického faráře přelomu 18. a 19. století, básníka a překladatele. Roth a Hollý splývají, a to v bílé, skoro mrtvolné masce klauna. Ten připomíná Bernhardova Minettiho, herce, jenž s papírovou korunou v ruce marně čeká na roli krále Leara. Také Hollý na vsi, v prostředí malém jak ze dřeva vyřezané ovečky, prahne po velikosti. Místo toho je stíhán, tedy dál ponižován tolika ranami osudu, až je to směšné. Na rozdíl od Minettiho se ale svého krále dočká. Literárně si ho stvoří ve „vítězné básni“ Svätopluk. Režisér Rastislav Ballek si sice jako Hollý či Robert Fico myslí, že Svätopluk byl slovenský král, má ovšem i velký cit pro dramatické paradoxy. K nim patří rozpor mezi Hollého osudem a dílem i mezi Hollým a Rothem. U kněze předpokládáme tichou a skromnou existenci, herec je naopak hlučný a egocentrický. Divák navíc cítí ten paradox, že skrz naskrz excentrický herec je současně nesnesitelný i okouzlující. Což je poučné poznání.
Metla našich časů: hrozba rozverné pohody Nejen Slováci doma, i my Češi jsme se v Nitře předvedli královsky. Pražská La Putyka napřed dobyla Bratislavu, načež slavně zvítězila i na nitranském poli. Míním u publika, neb pro něj to byl jasný trhák. Tím úspěchem našeho prvního pivního cirkusu se na chvíli potěšme a pak uvažme, čím že vyhráváme. Mně na té produkci připadá silný obraz společnosti, která v alkoholním rauši propadá demenci. Spíš omylem při tom ti opilci činí kousky, nad nimiž zůstává rozum stát. Co když to ale publikum bude vnímat obráceně: že jsme úžasní umělci, protože chlastáme od rána do večera? Nebylo by šíření takové ideje formou mezinárodního terorismu?
To groteskní nebezpečí nejvíc hrozí tam, kde se pije zvesela, leč tajně. Mnohem globálnější hrozbu myslím představuje rozverná pohoda. Ta je metou i metlou těchto časů, neboť ukolébává a plete hlavu. Tak se na chvíli stalo i v Nitře při vrcholném představení festivalu, taneční inscenaci Out of Context – For Pina.
V dlouhé pasáži, kdy aktéři tančí do strojového, diskotékového rytmu, přičemž jeden po druhém odcitují slogany z různých slavných pop-songů, se publikum chytlo a začalo skandovaně tleskat. Alain Platel, tvůrce tohoto projektu, předvedl vzdělání psychologa, neb takovou reakci zřejmě očekával a ve chvíli vzedmutého juchání vše rázně přerušil. Publikum v tu chvíli pochopilo svůj omyl a samo sobě se zasmálo. Ne náhodou asi ta skvělá produkce ukazuje lidi jako spolek individualit, kde každý je jiný a všichni jsou trochu zvířátka i boží děti, bytosti plné života, jimž se však ve spastických stavech z těl derou jejich vlastní kostry.
Zatímco Platelovu inscenaci jsme v Čechách viděli na posledním Tanci Praha, dovoz jiné úžasné inscenace nitranského festivalu, Opusu č. 7, si můžeme jen přát. V představení režírujícího výtvarníka a pedagoga Dmitrije Krymova ukazují moskevští divadelní studenti své značné činoherní, pěvecké i akrobatické vlohy. Nejúžasnější je ale inscenace coby výtvarná performance. Stačí chrstnout na papírovou desku černou barvu z kbelíku, přicvaknout vystřižený papírový ovál a pár provázků, a zjeví se Žid v klobouku a s pejzy. A když je z klavíru z hrubých prken děláno přímo před našima očima křídlo, když jeden zatlouká, druhý řeže a třetí přicvakává, tak slyšíme v těch dělnických zvucích náznak budoucí hudby.
Divadelní Nitře, o jejímž programu by bylo možné psát s potěšením dál (času a místa však nezbývá), může její český bratr, plzeňský mezinárodní festival Divadlo, jen závidět: a to byla Nitra v čase finanční krize skromná a v hlavním programu uvedla téměř o polovinu méně produkcí než Plzeň. Je lepší asi proto, že ředitelkou nitranského festivalu je autorka jejího programu Darina Kárová. V Plzni jsou naopak autoři programu podřízeni produkci. Až se priority obrátí, bude šance na změnu. Budoucí Evropské hlavní město kultury by si ji zasloužilo.
O autorovi| KAREL KRÁL, Autor je šéfredaktor časopisu Svět a divadlo
