Náš život zpohodlněl a stal se jednodušším. Většina z nás dobře ví, jak by měla správně jíst a že je dobře se aspoň občas zvednout z křesla, ignorovat výtah, auto a chodit pěšky: přesto podle nového průzkumu STEM/MARK pro Všeobecnou zdravotní pojišťovnu trpí nadváhou či obezitou více než polovina Čechů. Z výzkumu vyplývá také to, že obezity sice ubývá u lidí s vyšším vzděláním, ale také že k obezitě v dospělosti často vedou nadbytečná kila v dětství nebo že stále více tloustne český venkov. „Klesá množství pohybu, a to v rámci zaměstnání i ve volném čase. Lidé si už v chatách v zahrádkářských kolonií tak často nepěstují vlastní zeleninu ani netráví víkendy na vzduchu,“ říká Pavel Suchánek z Fóra zdravé výživy. „Díky mailům nemusíme chodit ani na poštu.“ Co čumíš?
Existují tři cesty, jak lidé přistupují ke své nadměrné váze. První skupina vyhodnotí svůj stravovací systém jako problém a začne s ním něco dělat. Další se sice nadváhou trápí, ale stejně sedí doma, kde žal s výčitkami umlčují kuřecími stehýnky z fast foodu. Poslední skupina se se svojí figurou smířila: jejich postoj by se dal shrnout do věty „to, že se vám nelíbím, není můj problém“. Na druhou stranu to ale neznamená, že by byli nějak zvláště pyšní na to, že s sebou vláčí třeba i několik desítek přebytečných kil.
Do třetí skupiny patří i Jaroslav Kudláček, majitel kožešnictví v pražských Holešovicích a držitel českého rekordu v objemu pasu (185 centimetrů). Panu Kudláčkovi bude příští rok padesát, je rozvedený amá jednu dceru. Všímavý divák si ho může pamatovat jako jednoho z komparzistů ve filmu Sedm hladových. „Každý tlustý člověk chce být hubený a hubeným lidem závidí,“ konstatuje Jaroslav Kudláček, který měl ještě před deseti lety 220 kilogramů. Nyní se drží na spokojené stosedmdesátce.
„Tlustý jsem v podstatě od malička, jezdíval jsem i do ozdravovny pro tlusté děti. Spolužáci se mi ani moc nesmáli, protože mám výhodu v tom, že jsem byl vždycky sebevědomý a hodně výřečný. Dokonce mi ani v pubertě nedělalo zvláštní problém sbalit holku,“ vypráví Jaroslav Kudláček.
Jak se v této oblasti cítí dnes? „Když se mě někdo zeptá na sex, vždycky mu odpovídám, že u normálního chlapa je riziko, že ženskou v posteli může zklamat, my tlustí dokážeme jedině příjemně překvapit,“ směje se. „Je ale jasné, že tlouštíci mají seznamování obtížnější,“ připouští.
Obézní lidé také často přitahují nechtěnou pozornost ostatních lidí. „Ano, vadí mi, když mě lidi na ulici nebo v tramvaji bezostyšně očumují a ukazují si na mě prstem,“ přiznává podnikatel. V těchto případech bývá poměrně rázný a několikrát se už stalo, že na civění reagoval přímou otázkou: „Co čumíš?“
„Když jste tlustý, potřebujete sebevědomí, jinak váš život nebude stát za mnoho a budete se trápit. Každý obézní člověk by si měl uvědomit, že něco znamená, že není jen tlustej patvar,“ uvažuje Jaroslav Kudláček, který kurzy hubnutí sice nepodceňuje, ale je přesvědčen, že pokud kompletně nezměníte styl uvažování, jsou vám vlastně k ničemu. „Musí vám to prostě v hlavě přecvaknout, jinak nic nezmůžete.“ Můžu si za to sám Jaroslav Kudláček přiznává, že on osobně se s kily bude potýkat i nadále. A přes všechny problémy s tím spojené v podstatě rád. „Můžu si za to jedině sám, protože se s prominutím přežírám.“ Vypráví, že v dobách největší tloušťky neváhal jet o stanici dál metrem, jen aby se mohl nahoru nechat vyvézt eskalátorem, nebo že vyhazoval lidi z lavičky v parku, protože byl líný jít o pár metrů dál. Stávalo se mu také běžně, že na křižovatce usnul na červené a vzbudilo ho až troubení řidičů.
„Obézní lidé totiž velmi špatně spí, protože váha na plicích zmenšuje jejich kapacitu,“ vysvětluje. To má pak bohužel další souvislost: probdělé noci svádějí k výpravám do ledničky. „Noční přejídání je pro nás tlouštíky typické. Já osobně miluju sladké. Domácí koláče a buchty, to je moje,“ zasní se. „Závislost na jídle je v podstatě stejná jako závislost na alkoholu nebo hracích automatech, ale je o to horší, že když začnete abstinovat, alkoholu se ani nedotknete, ale jíst prostě musíte,“ krčí Jaroslav Kudláček rameny.
Kromě zdravotních problémů se musí poprat i s klišé, které o lidech s velikostí XXL a více kolují: jejich kulaté tváře na lidi působí dobrosrdečně a přátelsky, na druhou stranu ovšem ne příliš inteligentně. „Když jste tlustý, nezbyde vám nic jiného než být optimistou a umět se smát. Spousta lidí si ale myslí, že tlouštíci jsou hloupí až dementní,“ říká s nechutí.
Tatranky a televize Nežerte! A když už musíte, tak jedině salát bez zálivky, doporučuje lidem v satirickém pořadu Malá Velká Británie svérázná lektorka kurzů pro tlouštíky. Opravdoví lektoři hubnutí svým klientům radí pravý opak: Hlavně jezte. Pravidelně, v malých dávkách a pochopitelně jídlo s rozumným obsahem cukru, soli a tuku (více ve sloupku na straně II).
Kurzy pro snižování nadváhy u organizace STOB (Stop obezitě) vede i inženýrka ekonomie Marcela Jelínková. Sama s kily navíc bojuje od doby, kdy ztloustla po dětech. „Manželovi to nevadilo, ale moje máma mi často říkala:,Jen se na sebe podívej, jak vypadáš!‘“ Nyní čtyřiačtyřicetiletá dáma se rozhodla, že s kily začne bojovat. Dařilo se jí to se střídavými úspěchy. „Vyzkoušela jsem spoustu diet a prošla si desítkami jo-jo efektů, kdy jsem po období diety skončila ještě oplácanější než před ní. Přišla jsem na to, že čím více diet v životě podstoupíte, tím hůře pak svá kila shazujete.“
Proto svým klientům na kurzech Marcela Jelínková doporučuje, aby se vykašlali na nesmyslné diety a prostě zdravě a rozumně jedli. A hlavně se hýbali. „Spousta lidí s nadváhou se osype, když slyší slovo pohyb, ale vesměs si pod ním představují sport jako třeba běhání nebo aerobik. Pohyb je ale i chůze nebo plavání.“
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Renátě, majitelce pražského butiku zaměřeného na dámské oděvy od velikosti 52, byste klidně tipovali o deset let míň. To je ostatně jedna z mála výhod lidí s nadváhou - skoro nemají vrásky. Renáta navíc působí dojmem, jako by ji kila navíc vůbec netrápila. Podle ní dokonce na to, jak a jestli to člověku sluší, nemají žádný vliv. I když... „Netvrdím, že mám nějaký obrovský komplex, ale na druhé straně vám tloušťka na sebevědomí nikdy nepřidá. Když mám třeba někde vylézt v plavkách, je to pro mě naprostá hrůza.“
Renáta tvrdí, že její tloušťka je vlastně paradox, protože její běžný jídelníček je poměrně chudý. „Jím jen tehdy, když už je mi kvůli hladu špatně od žaludku nebo mě rozbolí hlava. V podstatě jsem podvyživená.“ Na druhou stranu přiznává, že má ráda všechno jídlo, které je nezdravé, například klobásy. Zhubnout by chtěla alespoň šest kilo: „Jsem si skoro jistá, že shodit víc by se mi nepodařilo, a navíc by mi to nepřidalo na kráse, protože mám drobný obličej.“ Dědičnost rodinného talíře STOB je pravděpodobně nejznámější organizací, která pomáhá lidem s nadváhou zhubnout. Odborníci tu svou metodiku založili na kognitivně behaviorální psychoterapii, snaží se tedy nejen o změnu stravovacích a pohybových návyků, ale berou v potaz také psychologické pozadí problému s nadváhou.
Také Jana Divoká z této organizace potvrzuje, že obézních lidí narůstá. „Alarmující je především stoupající počet dětí, které mají nadváhu. Za posledních deset let je to zhruba pětiprocentní nárůst,“ říká. Podle průzkumů trpí obezitou každé páté dítě od 6 do 12 let. Ve věkovém rozmezí od 13 do 17 let pak nadváhou či obezitou trpí každé desáté dítě.
Ve většině případů je nadváha či obezita způsobena přejídáním a nedostatkem pohybu, ale svou roli hraje také dědičnost. Odborníci uvádějí, že obezita je dědičná až v sedmdesáti procentech případů.
„Pokud má dítě k nadváze dědičné dispozice, nemusí však k jejímu rozvoji vůbec dojít, pokud si osvojí ty správné návyky,“ zdůrazňuje Jana Divoká. „Více než dědičnost genetická se na rozvoji nadváhy podílí takzvaná dědičnost rodinného talíře neboli přejímání rodinných stravovacích a pohybových zvyklostí.“ Někdy má obezita příčinu v chorobě či poruše, ale sem podle odbornice spadá jen pět procent případů. „Nejčastěji jde o nedostatečnost štítné žlázy, někdy jsou na vině i léky jako kortikoidy, některá antidepresiva a antiepileptika, inzulin, antidiabetika nebo estrogeny,“ dodává Jana Divoká.
Lektorka také upozorňuje na psychologické aspekty obezity. „Důvodem k jídlu u mnohých lidí s nadváhou není fyziologická potřeba hladu, ale jiné potřeby. Jídlo se pak stává prostředkem k uspokojení emocionálních potřeb, protože bylo silně a opakovaně spojováno s rodičovskou pozorností, pohodlím, láskou a oblibou. Stává se tak nástrojem zvládání stresu, úzkosti, nudy a naopak slouží k umocnění pohody,“ vysvětluje.
„Je velmi důležité, aby se uchoval vrozený mechanismus, podle kterého člověk ví, že nemá jíst, když nemá hlad, a že má přestat jíst, když je nasycený. Bohužel tyto fyziologické signály hladu a nasycení přestaly u spousty lidí s kily navíc fungovat,“ upozorňuje odbornice.
„Lidem s nadváhou se většinou nežije dobře. Nemají často rádi sebe a své tělo, což pak ovlivňuje i jejich vztahy s okolím,“ domnívá se Jana Divoká. Neplatí to ale u všech. Například před časem odvysílala americká televizní stanice MTV jeden díl věnovaný tloušťce ze série reality show True Life (Opravdový život). Nesl podtitul: I’m happy to be fat neboli Jsem rád, že jsem tlustý. Všichni tři protagonisté se se svými kily navíc sžili a bez nich by si svůj život už nedokázali představit: podle nich jim kila navíc přidávají na atraktivnosti, kráse i zajímavosti pro jejich okolí. Jde ale o extrémní případy. Pohyb, vytrvalost a povzbuzení Co vlastně potřebuje člověk, aby se pustil do boje s nadváhou? Osobního trenéra? Výživového poradce? „Dělali jsme studii, která ukázala, že váhu si do pěti let po ukončení kurzu více méně drží přes polovinu absolventů. Pravda však je, že klienti většinou v řízeném hubnutí pokračují. Navštěvují i nadále různé kurzy a pobyty zaměřené na udržení váhy,“ říká Jana Divoká ze STOBu.
„Já jsem přesvědčen, že nejdůležitější je pohyb,“ myslí si Pavel Suchánek. „Tam, kam můžete dojít pěšky, dojděte pěšky. Nepoužívejte výtahy, choďte na dlouhé procházky, v zimě zkuste běžky,“ doporučuje. Složení potravy je samozřejmě také důležité, ale není to žádná věda. „Prostě si vybírejte méně tučná jídla, jezte minimálně živočišného tuku, výjimkou jsou tučné ryby,“ říká. Dodává také, že různé osvětové programy pro snížení obezity sice nejsou na škodu, ale opravdový dopad můžou mít pouze tehdy, když změní celkový životní styl lidí s nadváhou. Také on zdůrazňuje důležitost výchovy. „Pokud dětem chybí základy z domova, nic nepomůže.“
To, co potřebujeme přinejmenším stejně jako zdravý jídelníček a pohyb, je slyšet od okolí nějaké povzbuzení, shodují se lidé, kteří se potýkají s kily. „Pokud vám nikdo z vašich blízkých nikdy neřekne, že si vedete dobře a že to určitě dokážete, je hubnutí mnohem těžší,“ říká Marcela Jelínková.
O autorovi| IVA MACKŮ, Autorka je spolupracovnice přílohy Relax LN
