V mrzoutském eseji Jana Lukavce o Chestertonovi (O životě Chestertonů v Čechách, Orientace LN 31. 5.) vychází autor ze všech možných i nemožných omylů, kterých se Chesterton, jehož tolik velkých umělců a filozofů považovalo mylně za génia (Gilson, Bergman, Borges), dopustil, aby si nakonec sám sobě kladl nezodpověditelnou a ještě chmurnější otázku, proč jej tedy uznávají a obdivují tak rozličné osobnosti jako V. Cílek, K. Schwarzenberg či V. Just. Jako by se všichni pomátli. Vždyť Chesterton - ten nepřijatelný ideolog katolicismu - je neslučitelný s moderním pluralismem a tolerancí. A tady máme paradox téhle dialektiky; že se to tak jeví pouze panu Lukavci.
Ponechme stranou, co má vůbec tolerance společného s filozofií nebo uměleckým dílem; myšlení ani umění přece není sociologie. Chesterton nejen že psal 22 let jako „pouhý křesťan“ (C. S. Lewis), tedy nekatolík, ale přes veškerý tlak přátel nedokázal vtlačit život do žádné ideologie, byť se o to často marně a neúspěšně pokoušel. Jeho básnické a existenciální vidění „obyčejných“ radostí života a extatické nadšení z dětství, domova, důvěry, demokracie a svobody“ (Čapek) totiž předcházelo jeho konverzi. „Hájil prostotu a (samozřejmou) konzervativnost lidského života“ tak vesele a s tak nakažlivým optimismem, že těm, kteří mu rozuměli, houbelec záleželo na tom, jaké jim občas dával znamínko.
A že opravdu „mluví Chesterton z duše naší doby“ (Just), je pravděpodobně v pozadí nejen jeho americké renesance (nedávný bestseller a televizní seriál The Apostle of Common Sense), ale i té naší trpící duše. Čirou náhodou v těchže samých Lidovkách parafrázuje Václav Havel Chestertona takto: „Město se šíří jako rakovina do všech stran a likviduje naši vlast svými sklady, parkovišti a smetišti... Je to skrumáž nahodilých staveb... rozplizlá, konzumní nicota pyšně pohrdající krajinou.“
A na závěr citát za všechny: „Masová výroba a vyšší životní úroveň nám dala tolik zboží a takové pohodlí, o jakém se našim předkům ani nesnilo - pokud se ovšem smíříme s nedostatkem čerstvého vzduchu, zdravé stravy, životního prostoru, ticha, dobrých mravů a slušnosti. Jinak můžeme mít dnes téměř cokoli, no, alespoň lacinou náhražku čehokoli.“
Pane Lukavče: modernismus, postmodernismus? Nerozumím.
O autorovi| Alexander Tomský, publicista
