Rozhodla jsem se pochválit dnes Českou televizi - a to je co říct, většinou na tu, kterou mám doma, totiž hledím jako na dost obtížný kus nábytku, ze kterého se občas až ke mně do pokoje linou zvuky, bez nichž bych se klidně obešla. Ale máme doma pluralitu a uznávám, že někoho mohou bavit všelijaké sportovní přenosy (ČT na ně má, jak známo, celý specializovaný kanál).
Taky občas čtu noviny a časopisy a to, co poslední dobou píšou o řediteli Jiřím Janečkovi a jeho Radě, se mi vůbec, ale vůbec nezamlouvalo. Vrabci za mým oknem - vlastně spíš holubi, vrabců jsem tam moc neviděla - tak tedy holubi za mým oknem si až příliš hlasitě vrkají, že Rada chce dnešního ředitele znovu zvolit, dokud jsou „staří“ radní ještě ve funkcích, a on jim pak za odměnu dá místa v televizi. Uvidíme. Vzhledem k tomu, že Jan Mrzena (předseda Rady, která Janečka do funkce zvolila) do ČT opravdu po skončení funkčního období v Radě nastoupil jako personální ředitel, jsem nakloněna holubům věřit. Vrkali také něco o vířivce, kterou si pan ředitel dává instalovat do koupelny u své kanceláře. Vrkali si dokonce něco o firmě, která má tu zakázku dostat, ale kdovíodkud shora spadl rampouch a oni se rozletěli, tak nevím.
Ale chtěla jsem chválit a vrabci ani novináři (ba ani smutná skutečnost) mě od toho neodvrátí. Pokládám za chvályhodné, když i divák tak vybíravý, jako jsem já, najde v programu veřejnoprávní televize něco, co ho zaujme a pravidelně potěší. Mluvím o pořadu Neznámí hrdinové, který se vysílal loni a letos od začátku roku začal běžet znovu pod názvem Neznámí hrdinové - Pohnuté osudy. S nadšením sleduji, co střídající se režiséři natočili o lidech, které znám nebo o kterých jsem slyšela, ale vlastně ještě radši se dívám na ty, o kterých jsem nikdy neslyšela. Opravdu mě nadchne, když mi televize předvede něco, co jsem nevěděla a co mě zajímá (nestává se to často). Mám prostě ráda lidi, kteří se neohnuli a nezkurvili ani pod tlakem, a ze zkušenosti vím, že je vždycky bez výjimky zajímavé si je poslechnout. Taky soudím, že i těch pár desítek minut měsíčně může být docela slušný lék na zoufalství, jež se člověka zmocňuje při pohledu na všelijaké krásné mladé lidi, kteří radí kupovat to či ono. Nebo na beznadějné neumětelství, které z řady veřejnoprávní produkce čiší. Je to málo, já vím, ale ono je hrdinů taky málo. V každé společnosti.
Musím ale k chvále ještě dodat, že možná tyhle pořady v ČT nevznikají díky jejímu vedení, ale i přesto, že tam to vedení je. To se mimochodem stává v mnoha institucích, že se to nejlepší, co v nich vznikne, rodí v ústraní, málem potajmu a přes snahu vedení instituce podávat co nejnudnější a nejvšednější výkony.
A nezapomeňte se v pondělí podívat na film o Jaromíru Šavrdovi, podle mého názoru se Jiřímu Fiedorovi skutečně moc povedl. Šavrda za tu půlhodinku pozornosti stojí, vůbec to neměl v Ostravě - „Sám voják v poli“ - lehké, ale obstál čestně a jistě by si zasloužil víc pozornosti, než kolik se mu jí ve svobodné zemi dostalo.
I těch pár desítek minut měsíčně může být docela slušný lék na zoufalství, jež se člověka zmocňuje při pohledu na neumětelství, které z řady veřejnoprávní produkce čiší
