Pamatujete druhou světovou? Otázka pro svědky i každého současníka, sotva trochu rozumu nabere. Máme tu druhou vojnu ještě nějak pod kůží? Táže se vydařený filmový triptych, kde jeden ze snímků tvoří studie očividně trošku pošahaného kluka, který má jako hobby nacistické vyhlazovací tábory.
Může být zájem o druhou světovou už jen takhle bizarní? Ale kdepak, máme ji pořád pod kůží, přirozeně, protože jsme lidi a k tomu ještě Středoevropané. Já na to přišel dodatečně, druhá světová válka mě začala zajímat tak po třicítce. Patřím totiž ke generacím těch, kteří chodili povinně na všechny ty filmy, kde československý či sovětský partyzán hravě kosil esesáky po tuctech.
Otravná propaganda ale zmizela a já začal sám zkoumat, které ty kulky ve zdech mého města jsou z roku 1945. Anebo až z roku 1968? Ty novější kulky mohli trefit do čelíčka ještě mě, ty starší tátu, mámu, děda, babičku, no a to mi jako zajímavé připadá.
Budu ale asi poslední, říkal jsem si, s tímhle zvláštním zájmem. Mladí asi už jen tak ulizují z globalizační melasy. A staré časy nechají starým bloudům. Vida, teď s druhou světovou přichází mladá Polka Dorota Maslowská. Po Varšavě, Budapešti a Berlíně představí svou hru Mezi náma dobry i v Praze. Hra, ve které autorka zvěstuje: „Pořád jsem tu já, druhá vojna světová!“, tak bude poprvé předvedena v bombami celkem neporušených kulisách. Jo, v metropoli, která díky dějinným smyčkám a kličkám i českému pragmatismu tu druhou světovou odnesla pramálo. A tak to bude možná docela bizarní představení.
O autorovi| Jáchym Topol, redaktor LN
