* LN Vánoce jsou téma stokrát omleté. Přesto jste po něm znovu sáhla. S jakou představou?
Nechtěla jsem nabízet obecně známé koledy a písně, ovečky, trubače, rolničky. Rozhodla jsem se vykročit cestou nepříliš vyšlapanou a vlastně udělat krok do neznáma. Šlo mi o to, vyslovit, co v pojetí Vánoc, dnes trochu jednostranném, chybí.
* LN Duchovní rozměr?
Ano, stránka duchovní nejen u zrození Jezulátka, ale i duchovní rozměr období, kdy je trochu času popřemýšlet, co děláme dobře a čemu bychom nemuseli v životě věnovat tolik pozornosti.
* LN Kde jste hledala materiál?
Hledala jsem v tradičních pramenech. Ve sbírkách moravských lidových písní, moravských kancionálech, a několik jsem si jich zkomponovala sama. Já si už jako dítě pročítala sbírky moravských písní, všechny jsem také přezpívala a pak později, když jsem něco potřebovala, věděla jsem přesně, kam pro to sáhnout. U nás v rodině se pěstovala čtenářská vášeň. Babička byla vyhlášená čtenářka a to se - v hospodářství na dědině - s obvyklým životem moc neslučovalo, naopak, setkávalo se to s jednoznačným odporem. Přesto se ta čtenářská vášeň u nás dědí. I můj starší syneček a pak i mladší projevovali už tak od čtyř let tuhle touhu.
* LN Maria, Panna přečistá ale není vaše první vánoční deska?
Není, točila jsem už krásnou desku Pokoj vám, to bylo s Hradišťanem, pak opravdu nádhernou s Brněnským lidovým rozhlasovým orchestrem, který dirigoval Bohdan Warchal. To mě fascinovalo, jak když třeba nedokázal slovně vysvětlit hráči svou představu, vzal prvnímu houslistovi jeho nástroj a zahrál to absolutně dokonale. Tyto zkušenosti mě ovlivnily natolik, že jsem se pokusila udělat taky něco tak pěkného. A měli jsme štěstí - za dva a půl dne jsme natočili celou vánoční desku.
* LN Složení vaší kapely je zajímavé hudebně i etnicky...
Na koncertech hráváme v kvintetu, na desku jsem si přizvala ještě jednoho muzikanta. Kdybych to měla rozčlenit etnicky, jsme českomoravsko-slezsko-slovenskoromský sextet. Polovina kapely je romská, všichni ti cikánští muzikanti pocházejí ze slavných muzikantských rodů. Oni říkají, že hrají už tisíc let. Mám pocit, že v jejich hudebním chápání, přístupu k hudbě, v každém tónu je cítit to obrovské zázemí mnoha generací praktikujících muziku. Realizovat hudbu je pro ně něco jako jíst, dýchat nebo spát, je to něco zcela přirozeného.
* LN Jste dokonalá sólistka, ale hráváte s menšími i velkými seskupeními. Kde jste se učila souhře s orchestrem?
Když jsem studovala na konzervatoři, měla jsem výjimečnou příležitost, jakou dnes už mladí muzikanti asi nedostanou: na poloviční úvazek jsem hrála v rozhlasovém orchestru. To byla úžasná zkušenost -sedět za cimbálem, mít možnost studiové praxe a poslouchat, co kdo hraje. Chodila jsem horlivě na všechny poslechy, brala jsem to jako velkou školu, takže v jednadvaceti jsem už nahrála svou první desku. Troufla jsem si na ni, protože jsem měla ten každodenní trénink.
* LN Rodná Morava hraje asi v tom, co tak úspěšně děláte, důležitou roli?
Asi je to pravda, jsem na Moravě srostlá s tím pořád ještě autentickým prostředím. Praktická stránka hraní a vystupování je ale ve větším kulturním centru snazší. Spousta mých spoluhráčů žije v Praze nebo ve větším městě, kde je například dostupnost studií jednodušší. Na druhé straně si pamatuji, jak mi dědeček, se kterým jsem do sedmi let vyrůstala, jednou řekl (on mluvil krásným nářečím): „Já kdybych neviděu douní úky, já bych umřeu.“ Ta spjatost s prostředím je určitě důležitá, už pro všechny ty důležité asociace. Když zpívám některé písně, naskakují mi v mysli stejná místa, někdy vidím stejné postavy, jak procházejí krajinou... Ty obrazy jsou pro mě zatím důležité. Třeba to dokážu na nějaký čas opustit, natrvalo ale asi ne.
* LN Cestujete po světě, ale v Uherském Hradišti vyučujete hře na cimbál. To není tak docela obvyklý nástroj, mají o něj děti zájem?
Mám kupodivu dost žáků, kteří chtějí hrát lidovou muziku, folklor, a je i dost takových, kteří si vybrali hru na cimbál, a netrvají na tom, že by museli hrát jenom folklor. Cimbál je tu známý a oblíbený nástroj, který za posledních dvacet třicet let prodělal velký boom.
* LN Na Moravě je cimbálovka přirozenou součástí života. Ani překotná současnost neutlumila zájem?
Naštěstí se potřebu aktivní účasti lidí na muzicírování nepodařilo umrtvit. Zájem se spíš přetváří, motivace dětí a mladých lidí je trošku jiná. Za nás když člověk účinkoval ve folklorním souboru, měl možnost vycestovat i na Západ. A co si budeme povídat, jak jinak by se ven dostal? Já díky tomu mohla poprvé cestovat už v sedmnácti do Německa, další cesta vedla do Latinské Ameriky, s hradišťskou cimbálovkou Jaroslava Čecha jsme vystupovali na mezinárodním festivalu v Bochumi. Viděla jsem tam hrát a zpívat celý svět, to bylo úžasné. To odpadá a zůstává ten vlastní motiv přirozené aktivity, všechny ty původní zištné jevy jdou do pozadí. Rodiny ochotně investují dost velké peníze do pořízení krojů. My na to tehdy neměli, tak jsme si na krojích hodně pracovali sami.
* LN Něco z té tradice přetrvává?
Například moje maminka je poslední představitelka těch autentických žen, co uměly vázat typický turecký šátek k našemu kroji. Takže když přijde sezona hodů, ona ve všech okolních obcích váže šátky. Tuhle mi volala, že byla vázat na hody. Ptala jsem se, kolik těch šátků bylo. „Asi padesát hlav,“ řekla mi. Ona má obrovskou praxi, dělá to s takovou rutinou, že když ty ženy postavíte do řady, je to, jako když střihne, jedna hlava jako druhá...
* LN Jak jste se, vy drobná, křehká žena, dostala zrovna k cimbálu?
V rodině jsme měli silné hudební zázemí, ale rozmanité. Maminčin bratr byl takový rebelující bigbeaťák, měl kapelu, scházelo se u nás velké množství muzikantů. A to tradiční prostředí představovali babička s dědou. Televizi jsme neměli, když jsme si chtěli něco poslechnout, museli jsme si to i vytvořit. Maminka třeba něco šila a já s ní vydržela celou dobu, zpívala mi druhý hlas... Opravdu jsem jako dítě byla úplně subtilní křehoučké stvoření, ale nakonec rozhodla náhoda. Dávali mi pořád nějaké hudební dárky, flétnu, kytaru, učila jsem se na klavír. Ten jsme doma neměli, tak jsem chodila cvičit do školy. Oknem jsem koukala na kostelní věž, kolik je hodin, ale pořád jsem hrála, už jsem tam vždycky zůstala poslední s uklízečkami. Když viděli, že by to šlo, pořídili mi i ten klavír. Do školy přišla paní učitelka Šáchová, která měla vystudovaný klavír, ale hrála také na cimbál. Já se to dozvěděla, a protože cimbál jsem znala od dětství z hradišťských a horňáckých kapel, uprosila jsem ji, aby mě začala učit. Po dlouholeté kariéře učitelky klavíru, mě začala jako první žákyni učit na cimbál.
* LN Je to těžký nástroj?
Musíte si osvojit určité motorické návyky, které umožní ten nástroj obsloužit. Pak se musíte zorientovat v celé ploše, což bych řekla, že je těžší než na klavíru... Pro malé dítě to je to nejtěžší. V určitém okamžiku se to ale zlomí, najednou už nepotřebujete ani oči, svalová paměť existuje, už víte, kam sáhnout. A pak už je to snadné.
* LN Stane se, že se dítě hrát nenaučí?
Mně se to nestalo, a učím dlouho. Můžu se pochlubit, že už asi deset mých žáků hraje po kapelách. Minimálně dvě třetiny z nich budou aktivní hráči a ti zbylí určitě budou mít rádi muziku a zahrají si, byť jen příležitostně.
* LN Cimbál asi není zrovna levný nástroj?
To ne, stojí kolem sta tisíc, ale dají se pořídit i z druhé, třetí až kolikáté ruky... Až potom, když je jasné, že se mu děcko chce věnovat, je dobré pořádný nástroj pořídit.
* LN Co své žáky učíte?
Je to úplně stejné jako s jiným nástrojem. Ale je zajímavé porovnávat přístup těch dětí. Některé víc spoléhá na svoji hudební paměť, některé víc na notový zápis. Každé si na začátku chce aspoň ťuknout, ta touha si zahrát je úplně zásadní motivace i pro docela maličké děti, snaha to zkusit - tuhle bariéru nemusím překonávat. Pro mě je nejdůležitější nastavit dětem techniku a otevřít jim k muzice cestu. Tedy: motorická stránka věci, vnímání a kontakt s hudebním materiálem. Já si vytvořila takovou jednoduchou metodu, že se noty učíme poznávat podle pohádkových postav.
* LN Čili učení hrou?
Také. Na konzervatoři jsem poznala, že některé ty technické drily byly kontraproduktivní, měla jsem velké potíže, oteklá zápěstí, záněty šlach, nemohla jsem se ani učesat... A toto všechno mě naučilo, jak těm dětem pomoci, aby se jim tohle nestávalo. Navést je, jak se uvolnit, jak překonat všechna úskalí, aby je to hraní nebolelo. Protože je to fyzická práce a stojí námahu. A co vlastně v té muzice hledat -souvislost, odkud kam to vede, a oni se chtějí zapojit, hrát. Tak jim pomoci, aby necítily nějaký blok.
* LN Hrajete s nimi?
Máme ve třídě dva nástroje, a když třeba dítě nemůže přijít, jak na to, já mu ukážu, že je to vlastně jednoduché. Efekt napodobování jako opička funguje.
* LN Vaše koncertní i autorská činnost je dost intenzivní. Ještě propojujete folklor s dalšími hudebními žánry?
Nenásilně v tom pořád pokračuju, začala jsem zase trochu experimentovat, pokusila jsem se o velkou formu a zkomponovala skladbu pro velký orchestr a osmdesátičlenný sbor na Komenského texty. To bylo takové propojení na velké ploše a zatím poslední příležitost takto se s něčím porvat. Nejsem asi ještě u konce, pořád mě bude dráždit hledání, jak by se co mohlo spojit a existovat vedle sebe, třeba jazzový kvintet a velký orchestr, které hrají samy i pospolu.
* LN Hrajete na nástroj, jehož uplatnění je spojováno především s cimbálovou muzikou, ale vy mu dáváte i jiné možnosti.
První ikonografická zmínka o cimbálu je někdy z 11. století, takže on je to nástroj velmi starý, pravděpodobně se odněkud z arabského světa dostal do Španělska už velmi dávno. Já ten nástroj mám upřímně ráda a jsem přesvědčená, že má obrovské množství dalšího využití, které ještě nebylo objeveno. Ale jako nástrojový typ je rozšířený po celém světě. V Číně jsme v jednom obrovském obchodě s hudebními nástroji viděli celé veliké patro plné cimbálů, mají jiné ostrunění, jiné rozvrstvení ambitu - a to mě nesmírně bavilo. V Číně jsou prý tři miliony cimbalistů - hrají jinak než my, bambusovými paličkami a využívají houževnatosti toho materiálu - ale utvrdilo mě to v tom, že cimbál má uplatnění všude po světě.
* LN Přesto se o vás, hráčích na cimbál, nepíše a neví tolik jako třeba o houslistech či pianistech. To vás netrápí?
Nejsme žádné celebrity. Máme opravdu spoustu výborných muzikantů s velkým záběrem, kteří prostě hrají okrajovější žánr, který není součástí hlavního proudu. Ale oni dokážou ve svém hudebním a životním prostoru žít nesmírně zajímavý život. A já, abych vám řekla pravdu, když se někdy vrátím ze světa, nijak netoužím po tom, být součástí nějakého veřejného sledování. Nechybí mi nějaký obrovský zájem médií, spíš mi to vyhovuje, necítím se aspoň manipulovaná. Sláva asi není pro mě tak podstatná jako samotný hudební život, který žiju.
***
ZuZana Lapčíková (*1968 Zlín) * Folklorní a folková zpěvačka, cimbalistka, fokloristka, scenáristka, skladatelka a hudební aranžérka. * Studovala hru na cimbál na brněnské konzervatoři a etnologii a hudební vědu na Masarykově univerzitě v Brně. * Od roku 1980 působí v souboru Včelaran jakožto zpěvačka a muzikantka, tanečnice a autorka. Vystupuje a nahrává s dalšími cimbálovými muzikami i se soubory z oblasti vážné hudby. Sbírá moravské lidové písně. Na poli experimentálního folku se pokouší o různé fúze moravského folkloru se směry populární hudby. * V roce 1993 založila s jazzovým klavíristou a skladatelem Emilem Viklickým a Jiřím Pavlicou volné seskupení Ad lib Moravia. Pro Měststké divadlo ve Zlíně složila hudbu k představení Valašské remadúzy, pro Městské divadlo v Brně multižánrové hudební představení Ej, hora, pro ND v Brně se spolupodílela jako autorka hudby i námětu a spoluautorka scénáře na přípravě tanečního a hudebního představení Balady ... Juliána. * Její diskografie obsahuje dvě desítky nosičů.
