Včerejší útok severokorejských děl nepřekvapil tím, že se stal. Od dědičné komunistické dynastie lze očekávat cokoliv. Překvapil svou drzou otevřeností. Když třeba Palestinci odpalují z Gazy rakety na Izrael, vždy to hodí na nějakou bojůvku, která se prý vymkla kontrole. Kim Čong-il používá otevřeně armádu, čímž dokazuje, že platí model „lepší drzé čelo než poplužní dvůr“.
Dá se s tím něco dělat? Těžko. Když v březnu Severní Korea torpédovala jihokorejskou loď (46 zabitých vojáků), ono torpédo nikdo neviděl. Přesto mezinárodní vyšetřovací komise dospěla k závěru, že šlo o vojenský útok. A to byla komise OSN, ne amerických jestřábů! Včerejší útok byl už tak zřejmý a očividný, že k jeho vyšetření není žádná komise zapotřebí. Změní se však něco? Těžko.
Nezbývá než opakovat do omrzení stále totéž: Aby se na Korejském poloostrově něco změnilo, musel by se nejprve změnit přístup Číny. Země, která je stálým členem Rady bezpečnosti OSN, pořádá olympijské hry, světovou výstavu, je největším vývozcem a třetí největší ekonomikou planety, stále podporuje paranoidního spojence. Tady koření problém i to, proč nejde vyřešit.
