Dá se v tom najít určitá logika, produkční tým velmi usilovně pracoval na tom, aby byl film v médiích prezentován jako celonárodní podnik – něco na způsob stavby Národního divadla. V jeho základech byly také symbolicky umístěny kameny z různých míst, pány starosty v lidickém filmu lze chápat jako, ehm, ekvivalent těch hornin.
Zmíněná prezentace filmu o Lidicích je pochopitelná. Vypráví se o důležité události českých dějin, o níž by se – jak se asi většina zdejších lidí shodne – vyprávět mělo. V kinematografiích jiných zemí se dají najít podobně vnímaná díla. Přítomnost dvou pánů starostů ve filmu se dá chápat jako pokus o (nechávám stranou, jak moc šikovné) vyjádření toho, že my dnes se k památce Lidic vztahujeme, ceníme si jí. Postavit ale ty dva činovníky ke zdi filmového Horákova statku, to vyznívá, jako kdyby tvůrci říkali: „My jsme Lidice.“ A my nejsme. Nemáme naštěstí nejmenší ponětí, jak těm vražděným tehdy bylo, co prožívali, nač mysleli. Vyvraždění Lidic je v české historické paměti téma až sakrální, přesahující naši běžnou zkušenost i představivost. Jeho zpracování proto předpokládá pokoru. Účinkují-li dnešní činovníci – naši zástupci – v dané scéně a v daných rolích filmu o Lidicích, je to projevem její absence. Navíc – skutečně tvůrci stojí o to, aby diváci v momentě, kdy film emocionálně vrcholí, místo aby byli zobrazovaným do hloubi duše otřeseni, ukazovali na plátno a říkali: „Hele, ministr?“ Hlava mi to nějak nebere...
O autorovi| Ondřej Štindl, redaktor LN
