Barokním skladatelům Henrymu Purcellovi a Georgu Friedrichu Händelovi, jejichž díla vznikala v komplikované době vlády stuartovských panovnic Marie II. a Anny, byl věnován šestý ročník znojemského festivalu. Londýnská premiéra Krále Artuše v roce 1691 prý byla velkolepá a úspěšná - znojemské publikum o víc než tři sta let později přijalo novodobou verzi (v českém překladu činoherního textu s německými titulky a původní angličtinou hudebních částí s titulky) také nadšeně.
John Dryden, prominentní literární osobnost éry restaurace Stuartovců, vyšel ze středověkých artušovských legend jen volně - na meč Excalibur, rytíře kulatého stolu nebo milostné trápení s krásnou Ginevrou bychom v jeho semiopeře čekali marně. Z tradičních legend uplatnil jen postavu krále Artuše a kouzelníka Merlina. Zřetelná je inspirace Shakespearovou Bouří, motiv kouzelného lesa připomíná Tassův Osvobozený Jeruzalém. Děj patriotské pohádky o vzniku sjednocené Anglie, v níž „britská čest“ a křesťanské dobro vítězí nad pohanským zlem, se točí kolem střetu krále Artuše se saským králem Oswaldem nejen o vládu nad územím dnešní Británie, ale i o lásku krásné slepé Emmeliny; ta nakonec díky Merlinovým kouzlům prohlédne. Oběma rivalům notně pomáhají kouzelníci a duchové. V závěrečném dramatickém souboji na meče Artuš zvítězí - dá ovšem svému sokovi milost, Merlin utiší čtyři větry a nechá z moře vystoupit ostrov Británii.
Prabába operety i muzikálu Semiopera je fenomén typický pro anglické divadlo poslední třetiny 17. století, v němž „poločinohru“ prokládají samostatné operní a taneční scény, které s ní souvisejí jen volně. Z dnešního hlediska je semiopera prapočátkem operety, her se zpěvy, ale i kabaretu a muzikálu. Role činoherců zde ale byly oddělené od zpěváků - ti byli vyhrazeni pro bytosti nadpřirozené, alegorické, ale i venkovany nebo opilce. Pro divadelní podnikatele barokního Londýna byla semiopera marketingovým tahem, jak si v tvrdé konkurenci velkou zábavnou show s narážkami na aktuální politickou a společenskou situaci udržet diváky. Vznešená témata (zde mýtus o vzniku Anglie) a sentiment jsou prokládány groteskní nadsázkou, ironií, ale i peprnými erotickými výstupy, až obscénnostmi. Zkrátka lidová zábava, která dnes zajišťuje sledovanost televize, ta tehdejší ovšem díky své kvalitě přetrvala věky.
Při londýnské premiéře Krále Artuše prý diváci žasli: na scéně poletovali herci na létacích strojích, snášeli se z oblaků nebo vystupovali z propadel. Spektákl byl plný kouzel a efektů, které tehdejší rafinovaná jevištní technologie umožňovala. Česká produkce 21. století na nádvoří znojemského minoritského kláštera byla střídmější a opulenci barokního divadla se snažila nahradit nebo spíše přelstít vyhlášenou českou vynalézavostí, hereckým obsazením i ohňostroji, lasery, projekcemi a světly. Režisérce Janě Janěkové se podařilo činohru se zpěvem organicky propojit a plně využila jednoduché scény Jaroslava Milfajta i jeho kostýmů, které srozumitelně proměňovaly pohany v křesťany, pastýře, valkýry, nymfy, sirény, přízraky, génie nebo bohy.
Janěková ve svém výkladu využila toho, že kodifikovaný tvar Krále Artuše neexistuje - dokonce ani přesnou podobu Purcellovy partitury nelze beze zbytku rekonstruovat. V jejím pojetí král Artuš v podání Filipa Čapka není odhodlaný bojovník, natož ideální vojevůdce, ale ufňukaný kluk, který teprve postupně za pomoci kouzelníka Merlina v podání Miloslava Mejzlíka sbírá odvahu k činu. Jednou z nejvýraznějších postav byl Duch povětří (Michaela Horká), kterého překladatel Vladimír Chytil vtipně pojal jako double-agenta - pro jeho kolísání mezi touhou po očistě v nebi po ušpinění se službou peklu.
Aktualizace vděčně přijímaná Ostatně celá semiopera byla prošpikována dnešními narážkami, na které publikum živě reagovalo, a všichni se zjevně výborně bavili. Slepou Emmelinu Petry Hřebíčkové Matylda (Kristýna Frejová) drsně vodila na obrovském vícefunkčním vodítku, které nahrazovalo slepeckou hůl nebo vodicího psa, ale stalo se i oprátkou nebo roubíkem, když se obou žen zmocnili pekelníci. Dívky nebyly žádné ukňourané chudinky a scéna, kdy pod vlivem Merlinova kouzla Emmelina prohlédne a poprvé vidí muže, byla vtipnou alegorií ztráty panenství.
Bylo zajímavé sledovat, jak se v této divadelní fúzi „porovnají“ činoherci a operní sólisté. Jako by hlavně mladší generace činoherců omezovala svůj hlasový rejstřík jednostranně na křik, což bylo nápadné právě ve srovnání se zpěváky, jejichž výkony vyzněly plastičtěji. Jaroslav Březina, Roman Janál, Michaela Šrůmová, Lívie ObručníkVénosová i polský kontratenorista Jakub Burzynský prozpívali prostor nádvoří bez amplifikace naprosto suverénně a stejně tak hráli. Možná i to byl důvod, proč by inscenaci prospěla redukce činoherního textu. Jiskru jí ovšem pod vedením dirigenta Romana Válka dodal Czech Ensemble Baroque Orchestra a sbor mladých zpěváků skvěle rozpohybovaný choreografkou Hanou Litterovou. A zařazení zemité hudby venkovanů na počest staré Anglie na úplný závěr byl výborný dramaturgický nápad: evidentní radost účinkujících se nakažlivě přenášela i do publika. Škoda že třetí uvedení Krále Artuše bylo současně derniérou - zdařilý znojemský návrat barokní semiopery by si zasloužil pokračování.
Festival důvtipně propojuje znojemského genia loci s hudbou a divadlem, vínem i životním stylem. Nápaditou dramaturgickou linií jsou programy nejen pro děti (opera Červená Karkulka Juraje Čiernika), ale i s dětmi: letos hrály hudbu anglického baroka nebo malovaly nejkrásnějšího krále Artuše. Znojemský festival je tak podnětným příspěvkem do diskuse o „multiplikačních efektech“, jež městům i firmám přinášejí investice do kultury.
