Na Svátek práce se odhodlal k nevídané akci. David Fojtík (36) jako první muž na světě sjel na lyžích sedmou nejvyšší horu Dhaulagiri (8167) zvanou Bílá hora. Za svůj ohromující kousek zaplatil omrzlinami a nedávnou amputací všech prstů na pravé noze.
* LN Jak snášíte fakt, že vám Dhaulagiri navždy vzala pět prstů?
Dostal jsem tam zkrátka přes prsty... Nejdůležitější ale je, že jsem se z Dhaulagiri vrátil. Možná moje slova budou znít zvláštně, ale já fakt, že už nemám prsty na noze, beru jako poučení. Jsem teď pár týdnů po amputaci možná fyzicky slabší, ale zato mentálně daleko silnější něž kdykoliv předtím. Vlastně jsem rád, že se tohle stalo. Dostal jsem varování. Někdo se totiž podobné výstrahy ani nedočká...
* LN Co se vám honilo hlavou na vrcholu ve chvíli, kdy jste si uvědomil, že ten pravý adrenalin vás teprve čeká?
Že nesmím udělat chybu. Nejrůznější myšlenky se mi ale honily hlavou už ve stanu ve stěně při cestě na vrchol. Koukáte do jeho plátna a vracejí se vám hlasy zkušených horolezců, kteří vás od záměru sjet tuhle horu zrazovali. Vnímáte proto i pochybnosti. Víte, já nejsem žádný himálajský vlk, nejsem ani Radek Jaroš, který zlezl už devět osmitisícovek. Snažím se mít ale v hlavě věci uspořádané a svým způsobem jsem drzý a sebevědomý. Mně tahle pozice sice úplně přirozená není, ale já lidem musel říkat: Jmenuju se David Fojtík a na těch lyžích to prostě z Dhaulagiri jde. Kdybych to neřekl, tenhle kopec nikdy nesjedu.
* LN Nemalé problémy vás prý trápily už na hřebenu cestou na vrchol. Co se tam stalo?
Celý hřeben byl nabitý elektřinou. Visel nad ním zvláštní bouřkový mrak, který se ve výškách nad osm tisíc metrů většinou nevyskytuje. Bzučel jsem tam jako dráty vysokého napětí. Třeba v Tatrách vám někdy stojí vlasy, ale nebzučíte... Na Dhaulagiri mě po chvíli začala pálit i záda, takže jsem musel odhodit batoh i s lyžemi. Trčely totiž nahoru jako hromosvod a já věděl, že kdyby do té hory prásklo, tak nemám žádnou šanci.
* LN K tomu se přidala mlha, a jak by řekl Václav Havel, asi i trochu blbá nálada...
Osmdesát procent průšvihů se horolezcům stává až při cestě z vršku. Ajá věděl, že případná chyba znamená stoprocentní konec. Navíc na vrcholu už jsem byl hodně vyčerpaný. Všude kolem se válela difuzní mlha, člověk se v ní chvílemi prakticky ani neorientoval. Lyže jsem si nazouval kousek pod vrcholem v těsné blízkosti mrtvého Korejce. Asi ho srazil blesk. Vrcholový kuloár jsem jel víceméně bokem, byl hodně úzký. Měl jsem hlavně štěstí, že jsem v té mlze trefil správný směr. O chvíli později jsem spatřil člověka, který udělal pár kotrmelců a padal kamsi do hlubiny. Viděl jsem ho zřetelně, ale po chvíli jsem váhal, jestli jsem neměl halucinace. Najednou toho na mě bylo nějak moc. Dolehl na mě bizarní pocit, jako bych se ocitl uprostřed říše zla. Měl jsem spálená záda, kolem mě samí mrtví, připadal jsem si jako ve válce nebo na hřbitově.
* LN Jak složitě si člověk ve vysokých horách zvyká na setkání s mrtvými?
Těžko. Napoprvé totiž na ně nejste připravený. Před třemi roky na Everestu jsem mrtvoly překračoval pomalu každou chvíli. Na téhle hoře jsem je ale nečekal.
* LN Na Everest jste vystoupil jako jeden z pěti Čechů, kteří se dosud rozhlédli z nejvyššího bodu planety, aniž by použili kyslík. Tehdy vás nenapadlo přibalit si na cestu sjezdovky?
Ne. Uvědomme si, že Everest je téměř devítitisícovka. Situaci jsem tam chvílemi už zcela nekontroloval. Měl jsem dokonce i výpadky paměti. Neříkám, že na Dhaulagiri bylo vše stoprocentní, ale na sjezd jsem se ze všech sil pokoušel pekelně soustředit.
* LN Naznačil jste, že z nejvyššího bodu se Dhaulagiri sjet nedá. Proč?
Musel bych jet po holé skále. A já nejsem skikrosař Tomáš Kraus, který před časem cosi podobného předvedl v létě na Lomničáku... A pak jsem ještě vynechal krátkou pasáž mezi druhým a třetím táborem. Všude kolem byla spousta železa a lan, což by znamenalo plánovanou sebevraždu.
* LN Vraťme se k prvnímu vnuknutí pokusit se o tuhle zdánlivou šílenost. Vždyť jste věděl, že podobné věci zkouší jen pár jedinců na světě, snad tři čtyři. Kdy jste si poprvé řekl – zkus to?
V roce 2003 jsem se do Himálaje vydal na rekognoskační výlet, abych zjistil, jak to tam vypadá. Sedl jsem si do hospůdky Bob Marley a v dáli spatřil krásnou horu. Dhaulagiri. Měla výraznou hranu a v tu chvíli se ve mně začal rodit tenhle lyžařský sen. Víte, já lyžuju odmalička a na lyžích vnímám větší jistotu než na horolezeckých mačkách, a pohyb na nich mi v horách připadá zcela přirozený. A navíc, čím déle jste ve výškách kolem osmi tisíc, tím existuje větší pravděpodobnost, že se vám něco stane. Takže určitý element rychlé cesty dolů byl také důležitý.
* LN Dolů jste tedy zdárně dorazil, avšak s omrzlými prsty. Kde se stala chyba?
Nahoru jsem šlapal ve skialpinistických botách, které na výškové horolezectví asi ideální nejsou. Mně na horách sice zima nebývá, ale měl jsem si každopádně vzít na boty návleky. To byla začátečnická chyba a velká blbost.
* LN Daly se prsty nějak zachránit?
Rychlou péčí hned v Himálaji asi ano, ale tam se jí nedočkáte. Nakonec se o mě staral psychicky i fyzicky primář plastické chirurgie v Olomouci Lubomír Zálešák. Zamířil jsem k němu na převaz a oni si mě tam rovnou nechali.
* LN Myslíte si, že se s tímhle handicapem ještě do hor vrátíte?
Je teprve krátce po operaci a noha bolí někdy míň, někdy víc. Ale už můžu jezdit na kole a bolest je mi ukradená. Vrátil jsem se do života, se ženou plánujeme děcko. Uvidíme, co bude. Třeba už takové ptákoviny dělat nebudu. A třeba zrovna jo...
* LN Nelitujete teď, že jste se ke sjezdu z Dhaulagiri odhodlal?
Vůbec ne. Reinhold Messner, který jako první zlezl všechny osmitisícovky, kdysi řekl, že čím blíž se člověk ocitne smrti, tím víc pozná sám sebe. Když vidíte v nemocnici, jak na tom někteří lidi jsou, třeba s utrženýma rukama... Já si tohle zavinil víceméně sám a psychicky jsem se už se situací vyrovnal. Teď jsem šťastný, že můžu dál normálně žít. Co se mi stalo, není žádná tragédie. Jen jsem, jak už jsem říkal, dostal trochu přes prsty.
***
Dolehl na mě bizarní pocit, jako bych se ocitl uprostřed říše zla. Měl jsem spálená záda, kolem mě samí mrtví, připadal jsem si jako ve válce.
Hrubý a Jaroš skládají hold
Očima kolegů
Zdeněk Hrubý, šéf Českého horolezeckého svazu, stál na sedmi osmitisícovkách: Sjet Dhaulagiri na lyžích je úžasný výkon. Pravověrní skialpinisti sice tvrdili, že to David Fojtík nedá, ale on to nakonec dokázal. Přestože vynechal jeden pilíř. Už když někdo vyleze se superoptimálním vybavením na Dhaulagiri, je samo o sobě dobré. Protože Dhaulagiri není zrovna jednoduchá hora. A jestliže Fojtík měl skialpinistickou výbavu... Je to svébytný výkon, extrém, k němuž možná někteří skialpinisti směřují. Co pro ně může být větší výzva než vylézt na jeden z největších kopců na světě a sjet ho dolů? Samozřejmě pro sjezd jsou některé osmitisícovky vhodnější než jiné. Možná by se dala sjet normálka Cho Oyu, i když tam hrozí různé trhliny a séraky. Anebo možná i Shisha Pangma. Zato sjezd z K2 je naopak vyloučený. Z Mount Everestu zkoušel někdy před 30 roky jakýsi Japonec sjíždět dokonce s padákem, který se mu po dvou stovkách metrů otevřel.
Radek Jaroš, jako dosud jediný Čech zlezl devět osmitisícovek ze čtrnácti: Přestože David musel při sjezdu něco vynechat, jeho výkon je super! Zkrátka fantazie! I když, řečeno v uvozovkách, je to trochu magor... Když jsme s Martinem Koukalem v roce 2004 lezli na Cho Oyu, také jsme trochu uvažovali, že dolů sjedeme. Ale nebylo dost sněhu. Před Davidem klobouk dolů, už jen kvůli tomu, že s sebou nahoru nesl kromě lyží i další krámy. Slyšel jsem, že tam ale byl ve skialpinistických botách, což bohužel odnesl...
