Kaférám, jimž se příliš automaticky přidává koncovka -gate, loni v listopadu přibyla Climatgate: skandál kolem „hacknutých“ e-mailů, které si vyměňovala skupina velmi vlivných klimatologů v Británii a Spojených státech. Z e-mailů šlo vyvodit, že v této subkultuře je patrně běžné zatajovat před kritiky výsledky výzkumu a radši je mazat nebo se domlouvat na tom, jak kritikům zabránit v přístupu do vědeckých časopisů.
Včera ovšem už třetí vyšetřovací komise dotyčné vědce očistila a Univerzita Východní Anglie, odkud e-maily unikly, ředitele dotyčného pracoviště Phila Jonese vrací na původní místo. Je tedy Climatgate jen dalším příběhem o bombastické zprávě, která splaskla?
Bohužel je třeba konstatovat, že výkon komise je poněkud zvláštní. Předsedal jí celoživotní úředník, v jehož životopisu člověk těžko hledá důvod, proč by se zrovna on měl vzepřít očekávání zadavatele, rozuměj Jonesovy univerzity. Předního kritika klimatologického establishmentu Stevea McIntyrea, který svým šťouráním podezřelé vědce nutil porušovat zákon o svobodě informací, komisaři nevyslechli. A k nejslavnějšímu e-mailu z roku 1999, v němž Jones píše o triku, jímž skryl (nehodící se) teploty, napadá komisi objevný postřeh, že různé fráze lze vykládat různě. Chtělo by to prý projít všechny archivované maily, jenže jich bylo nějak moc.
Ovšemže komise umí i káravě zvednout obočí: vědci, komunikujte lépe s veřejností! Potíž je, že veřejnost, hlavně v Británii a v Americe, kvůli aféře, která má i po včerejšku dál právo jmenovat se Climatgate, ztrácí ochotu nechat se vodit za nos. Časy se změnily.
