Občas se mi stane, že mi utkví z důležitých věcí a událostí detaily, které nikomu jinému neutkví. Měl jsem to takhle už na univerzitě; často jsem si pamatoval ze skript daleko líp to, co bylo pod čarou, než to důležité nahoře. Nevím, je-li to dobře, nebo špatně, ale někdy mi to komplikuje život, protože se za to stydím. Zvlášť když se toho detailu chytí vír fantazie a začne si s ním nezvladatelně hrát.
Tak třeba střelbu na křtu Paroubkovy nové knihy probrala média křížem krážem, ale nikoho nezaujal detail, který naopak utkvěl mně. Co ten nešťastný milion, který tahal z kapsy pozdější nebožtík, aby ukázal svému pozdějšímu vrahovi, kdo je lepší člověk? Kde se tam vzal a kam se poděl? Odnesl si ho otec oběti? Nejspíš ne. Který otec by se staral nad mrtvolou svého syna o peníze. Pak ho ale musel někdo zaevidovat, aby se cestou na patologii neztratil, stejně jako se ztratí občas nebožtíkovi zlatý řetízek, prstýnek nebo tisícovka z peněženky. Jenže jak pozůstalí zdůvodní jeho původ, až si ho přijdou vyzvednout? Najít se u mě v kapse milion, skočí hned berňák na mé účty za posledních pět let se stejnou neoblomností, s jakou po mně chtěl naposled doplatit na daních zhruba sto dvacet sedm korun. Devadesátá léta, kdy podnikatelé nosili miliony v kufřících a po kapsách běžně, jsou už dávno pryč, mimo bankovní převod se už platí takovými částkami jen věci, které mají zůstat skryty. Drogy, zbraně, výpalné a podobně. Nebo úplatky. Nesl ho tam tedy nebožtík, aby někomu zaplatil, nebo jím někdo naopak zaplatil jemu? Nosit milion jen tak běžně v kapse totiž nemá smysl; rozumný člověk ho radši uloží do banky a slušný člověk ho v hotovosti nikdy nevybere.
Stejně tak mi z celého sporu mezi českými historiky a Milanem Kunderou o to, jestli v roce 1950 udal jistého Dvořáčka, utkvěly také dvě věty, která zapadly tak rychle, jak byly vysloveny: „Jak jsem ho mohl udat? Vždyť já jsem ho ani neznal!“ Ten zoufalý, takřka plačtivý hlas starce mi okamžitě evokoval tentýž tón mladého komunisty, správce studentských kolejí, na policejní stanici. Média probrala opět všechny verze křížem krážem: jestli nebohého záškodníka, který později málem zemřel v komunistických lágrech, udala ve skutečnosti kamarádka Militká, u které si nechal kufr (a policie ze státně-bezpečnostních důvodů její totožnost zamaskovala), její nápadník (a Dvořáčkův milostný konkurent) Dlask, který se za Kunderu vydával, nebo sám Kundera z horlivé snahy vylepšit si předchozí kádrový škraloup. Odhlédněme od nesmyslnosti první i druhé varianty vzhledem k tehdejším státně-bezpečnostním zvyklostem. Agenta krylo zásadně krycí jméno a řadový člověk by se bál přijít na policejní stanici i s prošlou občankou, natož cizí. Nejpřirozenější verze v těch letech nejvyhrocenějšího strachu je totiž ta, kterou nikdo nezmínil: že se všichni báli, kdo Dvořáčka udá jako první. Neboli – koho zavřou, protože to včas nestihne. Takže si dovedu představit, jak Milan Kundera vyslovuje to prosebné: „Vždyť já ho ani neznám!“ – a pak opouští stanici s úlevou, že si v tom zvrhlém závodě zachránil svobodu a možná i život…
Jak už jsem napsal: občas se stydím, jaké hlouposti mi utkví z velkých věcí a událostí. Jako kdybych pozoroval ubohou šlápotu tam, kde všichni sledují velký pompézní krok reality. Ale není šlápota nakonec to jediné, co zbylo po slavném letu člověka na Měsíc?
