ROZHOVOR BEZ OTÁZEK
Manžel mě poznal jako gymnazistku. Byl o čtyři roky starší, hrával s mojí maminkou tenis a já jim sbírala míčky. Když pak maminka otěhotněla, zaskakovala jsem za ni. Pořád jsem od něj dostávala bití, prohrávala jsem. A tak jsme k sobě získávali vztah. Otto byl nejvytrvalejší z mých nápadníků. Z té doby -když mu bylo sedmnáct - pochází i busta na fotce. Vytvořila ji jeho sestra, sochařka Hana Wichterlová.
Manželství na dálku. Během války pracoval Otto u Bati ve Zlíně, ale hned po ní odjel do Prahy budovat vysoké školství. Já jsem zůstala ve Zlíně. Dva roky za mnou a za dětmi dojížděl jednou za dva měsíce. Když jsme v Praze sehnali byt, odstěhovala jsem se za ním a pokračovala ve studiu medicíny, které jsem zahájila před válkou. To už jsme měli dvě děti. Ráno jsem je vypravila do školy, utíkala jsem na přednášky a v poledne jsem musela být zpátky a uvařit synům a mužovi. Bylo toho hodně, ale když je člověk mladý, stačí na všechno.
Manžel mi řekl: Nepotřebuju, abys nosila domů peníze, ale chci, abys byla spokojená. A to bych bez práce nebyla. Tak jsem začala pracovat jako dobrovolná lékařka ve Výzkumném ústavu stomatologickém na Vinohradech. Bylo to denně od osmi do jedné a v létě jsem měla každý rok dva měsíce volno a věnovala jsem se svým dětem a dětem své sestry.
Měla jsem první silonky v Československu. Silon také vynalezl můj manžel, ale málo se to ví. Původně se ten materiál jmenoval WINOP. Když chtěl manžel za války začít vyrábět silonové punčochy
u Bati, tvrdili mu v pletárně, že na patu a špičku se musí přidat bavlna. Tak ty jejich punčochy s bavlnou nosil asi tři měsíce a dokázal, že bavlna byla dávno v tahu a silon držel. Já jsem měla dostat dlouhé punčochy a manžel se mě ptal, jakou chci barvu. Zvolila jsem si takovou došeda, která se tehdy nosila, ale nedopatřením z toho vyšla žlutá! Naštěstí jsem měla žlutý kostým, ke kterému se ty nažloutlé punčochy moc dobře hodily.
První čtyři tisíce kontaktních čoček jsem vyrobila já. Na zařízení, které Otto sestavil ze stavebnice Merkur. V ložnici jsme měli zastrčený kuchyňský stůl, abychom nezničili ten normální, a na tom jsem to dělala. Manžel byl totiž proti tomu, aby se komerční věci dělaly v Akademii věd, tam se měl dělat výzkum. Spoustu čoček z té první várky jsme rozdali - vždyť ta výroba, to byly halířové položky.
U nás v rodině nikdy nikdo čočky nenosil. Já jsem nemohla, protože jsem byla krátkozraká, a když mi je manžel dal, hrozně mi slzely oči, protože tenkrát ještě nedovedl tak přesně určit dioptrie. On sám měl oči červené jako králík, protože každou čočku zkoušel na sobě. Teprve podle toho, jak s ní viděl, určoval dioptrie. Bylo to všechno metodou pokusomyl.
Manžel byl dobrý pozorovatel. Viděl věci, které ostatní neviděli. Všiml si, že když míchá lžičkou kávu, udělá se tam parabola. Tak přišel na možnost výroby kontaktních čoček. Zpočátku to ale neměl lehké. Výrobci tvrdých čoček nechtěli, aby se měkké čočky vyráběly.
Z patentu na kontaktní čočky jsme nikdy nežili. Když měl manžel dostat za čočky odměnu, změnili kvůli tomu zákon. Místo 30 procent dostal 0,33 procenta. I kdybychom ale tehdy ty peníze měli, dům jsme si koupit nemohli, protože byla oficiální výměra, že na osobu může být maximálně 12 metrů čtverečních. Takže jsme dál bydleli v bytě v Dejvicích. Mně to ale nevadilo. Finanční věci mě nikdy nezajímaly a manžel říkal: Peníze nejsou důležité, ale je dobře, když jsou. Když pracoval v roce 1968 v parlamentu, odmítl si za to vzít plat. Říkal, že je přece placený jako ředitel Makromolekulárního ústavu Akademie věd.
O emigraci jsme nikdy neuvažovali. 21. srpna 1968 jsem byla na Stražisku a manžel byl v Praze. Měli jsme jet na sympozium do Toronta. Protože nikdo nevěděl, co bude, odvezli manžela kolegové až na hranice, odkud narychlo odjel do Vídně. Mě pak přemluvily děti, abych jela za ním. V Kanadě jsme poslouchali zprávy, a když jsme zjistili, že u nás nedochází k zatýkání, vrátili jsme se. Vždyť jsme tu měli staré rodiče, děti... Nikdy jsme toho nelitovali.
S manželem jsme spolu byli šedesát let. Jak vybrat toho pravého? Já myslím, že to dělá jedině srdce, člověk se musí skutečně zamilovat. Ale podmínkou je, aby nápadník byl aktivní. Buď mrská figury v tangu, nebo dobře maluje a krásně vás nakreslí, nebo hraje dobře tenis... Myslím, že jsme spolu vydrželi také proto, že jsme si šli každý svou cestou. On mi nemluvil do stomatologie, já jemu do chemie. A nikdy jsme se nehádali a nezvyšovali na sebe hlas. Vždycky jsme si ustoupili.
Můj muž zemřel v den mých narozenin. Bylo to tři měsíce poté, co jsme oslavili šedesát let společného života. Zemřel ve spánku. Ještě večer
předtím se měl fotit s pravnoučaty, ale nechtělo se mu, tak jsme to odložili na ráno. A ráno už nebyl.
Mám dva syny, sedm vnoučat a sedmnáct pravnoučat. Synům je 68 a 70, vnoučatům okolo 35 a nejstaršímu pravnoučeti je 15. Nenudím se ani chvilku. Léto trávím na Moravě na Stražisku, to nás bývá u stolu i dvanáct. Děti a vnoučata mi nakoupí a já vařím. Letos mi koupili myčku, tak to pomůže. Ale peru tam na valše, pračku nemám. To ale přece není žádný problém - beru si samé silonové věci, a to člověk přemáchne raz dva.
Vnoučatům nic nevytýkám. Ony ty moje řeči stejně tak nějak vyšumějí. Ale vrtá mi to hlavou: třeba proč chodí děvčata celý rok v kalhotách? Můj manžel mi vždycky v létě říkal: Jak ti závidím, že máš letní šaty! Nebo proč musejí batolata mít texasky? Vždyť je to tak těžké a tuhé! Nebo ta školka. Tříletý chlapeček by přece měl být ještě u maminky! Já jsem byla doma s dětmi, než šly do školy.
Tenis jsem přestala hrát v 75 letech, když měl manžel druhý infarkt. Do té doby jsme hráli pravidelně.
Mobilní telefon mi věnovali darem, hrozně jsem ho nechtěla. To mám chodit po zahradě s telefonem? Naštěstí si ho ode mě jednou půjčila jedna vnučka, tak teď žádný nemám. A počítač? Vždycky říkám, kromě odmocňování si umím spočítat všecko, tak na co počítač? (směje se)
Já se pořád na něco těším. Každý den, kdy je sluníčko, mám radost. Mám osm roků do sta a osm měsíců do návratu na mou milovanou Moravu. Tak čím bych se trápila?
