Na rozdíl od Švýcarska u nás, přesněji v lednickém zámeckém parku, máme minaret už víc než dvě stě let. V roce 1801 ho nechal na truc vztyčit kníže Liechtenstein, údajně proto, že mu církevní vrchnost zakázala postavit kostel, neboť prý vedl nemravný život. Je to pozoruhodnost právě proto, že je to něco zvláštního, ba bizarního v krajině tak křesťanské, jako nejjižnější Morava byla a snad ještě i je. Lezou na něj turisti, až na výjimky samí ďauři, kteří z toho mají radost a legraci. Muezzin z jeho vrcholu nikdy nesvolával adhan k modlitbě a ani to tak nebylo myšleno. Ta věž tam stojí jako kuriozita a prvek obohacující krajinu právě proto, že tam nepatří.
Na odmítnutí minaretů ve Švýcarsku je myslím nejpodstatnější, že ukazuje, kde jsou hranice toho, co je stále ještě domácí, většinová kultura ochotna akceptovat a co už považuje za překročení hranic. Mešit je v té zemi už plno a nikdo je nezakazuje. Mešity na Západě bývají v domech, mnohé jsou nenápadné, mají zahradu, dokud si nevšimnete, že jsou všichni bosí a muži, ani nepoznáte, kde jste. Minaret je však něco jiného: není to jen vizuálně nápadný element architektonický (těžko pomineme jeho falický tvar), ale je to stavba určená primárně k akustickým účelům, i když muslimové uklidňují, že nebudou nikoho rušit. Jak by ne? Jde o bohulibou věc.
Smysl minaretu je, aby z něj muezzin (nebo reproduktor vydávající se za muezzina) svolával pětkrát denně věřící k modlitbě. Muezzinův hlas je výrazný, někomu libozvučný, pro jiného drásavý, slyšíte-li ho, okamžitě máte pocit, že jste v Orientu. Slýchat jeho hrdelní Allah akbar! v ulici, kde jste vyrostli a kde jste byli doposud zvyklí na troubení aut, kravál všeho druhu a možná zvony, je něco jiného než teoreticky uznávat, že ctíme svobodu vyznání, jsme snášenliví a že žijeme v tolerantní a osvícené společnosti, takové, jakou Švýcarsko nepochybně je. Tady nejspíš vstřícnost končí. A nejen ve Švýcarsku.
Muezzina jsem slýchal v Sarajevu. V pravidelný čas se město rozdrnčelo jeho hlasivkami. Do toho se slévaly zvuky zvonů z katolických a ortodoxních chrámů. Sarajevo bylo město utopie. Bohužel.
