Čas a číhající smrt Přiznejme hned, že Pavic je opravdu čtení jen pro někoho. Své čtenáře tenhle autor vždy překvapí neobvyklou formou. Ať už se jedná o křížovku (Krajina malovaná čajem, 1988), tarotovou hru, či slovník zapomenutého národa (Chazarský slovník, 1984), nabízí autor čtenáři vždy více způsobů čtení.
Román Vnitřní strana větru je dle autora samotného vystavěn na principu klepsydry, nádobě podobné přesýpacím hodinám. Z jedné strany čteme příběh z meziválečné Prahy o soukromé učitelce francouzštiny, ze strany druhé sledujeme osudy stavitele chrámu svaté Bohorodičky a mnicha žijícího v sedmnáctém století. Ať již čteme příběh mladé studentky Hery, která dovedla mlčet v dur i moll, či mnicha Leandra, který myslí vždy již na pozítří, jsme nuceni v obou případech čelit palčivému faktu, že čas obou hrdinů je vyměřen a „smrt na nás může číhat v záloze i celá staletí“. Leandr žije rychle a bez ohlížení, Hera hledá ztracený přítomný čas. On staví chrámy „z neobyčejného mramoru hodin, dnů a roků“, ona píše vlastní gramatiku snů. Jestliže on putuje mezi třemi vírami, ona se zabývá křehkou hranicí mezi neochočeným a ochočeným časem.
Náznaky, symboly a sny Mužská část čiší pohybem a chaosem, zatímco ženská je prosycena jemnými náznaky a hledáním vnitřního pohybu, skrytého v našich snech. Jestliže Leandr staví další stavby, přestože podléhají zkáze, Hera se rozhodne zemřít, aby se dozvěděla, zda doposud bděla, nebo skutečně žila. Co zbyde po Heřiných vzpomínkách, co z Leandrovy jižní věže? Setkají se oba hrdinové tam, kde se čas protíná s věčností? A může dvě samoty spojit mýtus? Na takové otázky si musí každý odpovědět sám. Příběh lze číst jako alegorii balkánských dějin a střetu západní a východní civilizace, stejně jako rozvernou metafyzickou hříčku či neobvyklý milostný příběh. Celý text je protkán důmyslnými náznaky a symbolikou, jejíž rozklíčování nechává autor zcela na čtenáři.
Pokud přistoupíme na Pavicovu specifickou logiku vyprávění, využívající jak moderní postupy, tak barokní hyperbolu, a zvykneme si, že nám autor rozhodně nehodlá nic vysvětlovat, dostane se nám nevšedního, byť poněkud náročného estetického zážitku.
Milorad Pavic: Vnitřní strana větru Mladá fronta, 2010, 79 stran, přeložila Stanislava Sýkorová
