Reedice přelomového alba Bitches Brew, jímž trumpetista Miles Davis obrátil v roce 1970 naruby tehdejší jazz i rock a ovlivnil další směřování řady muzikantů, obohacená o raritní DVD, není jen lahůdkou pro fanoušky a připomenutím čtyřicátého výročí vydání. Zároveň vybízí k zamyšlení, zdali vskutku a v čem bylo toto dvojalbum tak převratné.
Miles Davis měl koncem 60. let o svých dalších krocích jasno: „Lidi od nahrávacích firem vůbec nechápali, že jsem ještě nebyl ochotnej zařadit se do historie, že jsem nestál o to, aby mě uváděli jenom na takzvanejch seznamech klasiky, jak tomu říkali,“ řekl. „Viděl jsem, že můžu se svojí muzikou jít do budoucnosti, a byl jsem odhodlanej se po týhle cestě vydat, jako jsem to ostatně dělal i dřív. Ne kvůli Columbii a prodeji jejich desek, ne proto, abych získal nějaký mladý bílý kupce. Šlo mi o to kvůli mně samotnýmu, kvůli tomu, co jsem ve svojí vlastní muzice chtěl a potřeboval. Chtěl jsem změnit směr, a musel jsem to udělat, abych mohl dál věřit v to, co jsem hrál, a mohl to dál milovat.“
Důležité tak bylo již Davisovo rozhodnutí neohlížet se na nic a držet se svého instinktu umělce hledajícího nové cesty. V srpnu 1969 si proto celý týden zval do studia různé hudebníky, kteří ovšem byli postaveni před nelehký úkol. Na pultíky před ně pan kapelník nepoložil rozepsané noty. V lepším případě jim poskytl pár nahozených náčrtů či melodických linek, někdy ani to ne, a jediný jeho pokyn zněl: „Zahraj něco.“ A když se mu to nezdálo, řekl: „Zahraj něco jiného.“ Bubeníkovi Lennymu Whiteovi, který byl nejmladší a bylo to ke všemu jeho první nahrávání, Davis poradil: „Představ si nás jako čubky, co se dusej v jednom velkým hrnci.“ Jak vzpomíná další bubeník, Jack DeJohnette, „bylo to, jako když se dělá hudba k filmu. Když je tam režisér, který to režíruje. Nebo když dirigent diriguje orchestr. To byl Miles. Určoval, kdo nastoupí, kdo si dá pohov, kdy se to zkusí znova, a tak podobně. Takže to v podstatě vypadalo jako nějaká dílna, akorát s tím rozdílem, že tam pořád běžel pásek.“ Je jasné, že v tak extrémních podmínkách obstojí jen ti nejlepší. Na výběr spoluhráčů měl ovšem Davis vždy čuch, a tak na Bitches Brew slyšíme například mladého klavíristu Chicka Coreu, kytaristu Johna McLaughlina, basistu Michaela Hendersona, saxofonistu Waynea Shortera a další.
Sampling v šestadevadesátém Davis se ale nebál nástroje zmnožovat – na některých skladbách tak slyšíme dvoje klávesy, dvě basy a hned tři bubeníky. „Tohle nahrávání bylo o improvizaci,“ píše Davis, „a to právě dělá z jazzu takovou báječnou věc. Kdykoliv se změní klima, tak to změní celej váš přístup k určitý věci, a tak muzikant hraje jinak. Zvláště když před něj nic nepostavíte. Hudebníkův postoj je muzika, kterou hraje.“
Ještě radikálnějším krokem ovšem byla postprodukce. Davis společně s producentem Teem Macerem jednotlivé pásky různě stříhali, lepili dohromady jejich leckdy jen vteřinové segmenty, vytvářeli smyčky. V jedné pasáži se tak mohly octnout fragmenty různých nahrávacích frekvencí. Dnešním pohledem vlastně samplovali, tehdy se ovšem psal rok 1969 a 1970 a podobně brutální přístup před tím vyzkoušeli pouze The Beatles na svém Seržantovi, ti pod vlivem teorií spisovatele Williama Burroughse. Hudba, jež tak vznikla, byla pro mnohé šokující – složitá rytmická přediva, nad nimiž se proplétaly akordy kláves, kytarové linky společně s trumpetou a saxofonem, to tehdy bylo něco zcela nového.
A obstála taková hudba v čase? Bubeník Jack DeJohnette má jasno: „Je to pořád strašně svěží muzika. Naprosto nadčasová. Naprosto v souladu s tím, co se dnes v hudbě děje. Je zajímavé, že ať už jde o takzvaný ambient jazz, trance music nebo další podobné žánry, všechno se dá najít už na Bitches Brew.“
Miles Davis: Bitches Brew 40th Anniversary Legacy Edition
Columbia 2010
O autorovi| JOSEF RAUVOLF, Autor je publicista a překladatel
