Brittenův milostný dopis Brittenovo pojetí Smrti v Benátkách je tak spíše intimním milostným dopisem jeho partnerovi, tenoristovi Peteru Pearsovi, pro kterého roli spisovatele Aschenbacha komponoval. Zdálo by se, že na takto úzce a privátně vymezeném prostoru se nedá dobrat obecně platného uměleckého sdělení – ale Brittenovi se to podařilo. Prozření a umírání „jeho“ Aschenbacha se právem dělí s Mannem a Viscontim o stejnou příčku, nahlíženou zcela originálně. Do partitury Britten zapracoval nejen svůj vztah s Pearsem, ale vložil do ní i svou zkušenost s operou jako žánrem, který umožňuje hudební vyjádření myšlenek a pocitů. Britten zde zachycuje jak lidskou vznešenost, tak nízké a banální záludnosti tělesnosti.
Ocenění zaslouží celý inscenační tým: japonský režisér Yoshi Oida přistoupil k Brittenovu milostnému dopisu s ohromující pokorou, zúročující navíc jeho – pro Evropana dráždivou – kulturní zkušenost se smrtí individua jako samozřejmou součástí života. Málokdy se stane, že japonská inspirace je zapracována do evropského myšlení takto organicky a beze švu. Hudba, zpěv, tanec a výtvarné i herecké pojetí se zde propojily do dokonalé synergie, stmelené jednotou inscenačního přístupu. Yoshi Oida měl kongeniální spolupracovníky. Sedmnáct scén, které se klenou od mnichovského hřbitova přes cesty lodí i gondolami v Benátkách, hotel a pláž na Lidu po další místa Benátek vystihl Tom Schenk variabilní a promyšlenou scénou s ústředním motivem vody benátských lagun propojených s dřevěnými můstky. Nedílnou součástí výtvarné podoby bylo i imaginativní svícení Pavla Dautovského s mihotavými odrazy vodní hladiny.
Stejně přesné a na české poměry dokonale vypracované byly i kostýmy, které evokovaly atmosféru turistických Benátek s jejich luxusem, pokrytectvím i bídou. Organickou součástí inscenace byla vynikající choreografie Daniely Kurzové s „řečí těla“ přesně tlumočenou skupinou mladých tanečníků, která výsostným způsobem doplnila v tomto případě tak rozsáhlou a důležitou „obrazovou“ část Brittenovy partitury. To vše ale, jakkoliv skvělé samo o sobě, by nedosáhlo tak přesvědčivého vyznění bez vynikajícího výkonu orchestru pod vedením Hilaryho Giffithse, který tak navázal na svá provedení Salome, Zemlinského aktovek, Očekávání nebo Nížiny. Znovu potvrdil, že umí vyprávět i moderní hudbu srozumitelně a naladit publikum na emoce, jež jsou v ní ukryty. Nastudování bylo strhující, což se týká i přesně sehraných i sezpívaných sborových scén. Takový výkon by mohl být klidně přenášen z -MET – což je zkušenost v našich operních podmínkách nečekaná.
Skvělý Alan Oke jako Aschenbach Absolutorium z premiérového uvedení Smrti v Benátkách završují sólisté. Alan Oke svým portrétem spisovatele Aschenbacha tesal mramorový pomník Brittenovi i Mannovi, který svou dokonalostí zde nemá srovnání. Oke svou brilantní studii konce lidského života pojednal nejen s dokonalým zvládnutím pěvecké stránky vysoko položené tenorové role, ale postihl i její filozofickou hloubku. Podařilo se mu vybalancovat směšnost, pošetilost i tragiku Aschenbachova loučení se životem tak, že mu dovolil odejít z tohoto světa důstojně. Nebyl navíc žádný solitér: díky patří i Peterovi Savidgeovi v mnohočetné roli Cestujícího, Elegána, Gondoliéra, Ředitele, Holiče, Vedoucího komediantů i Hlasu Dionýsa, stejně jako Williamovi Towersovi v kontratenorové roli Apollóna a Jiřímu Hájkovi jako Úředníkovi cestovní kanceláře.
Kdo má pochybnosti o smysluplnosti dvou operních souborů v Praze, měl by Brittenovu Smrt v Benátkách ve SOP povinně navštívit. Státní opera v ní navázala na dlouhou řadu inscenací, které se zapsaly do naší novodobé operní historie. Znovu dokázala, že dva samostatné operní domy v metropoli mají ve středoevropské kulturní tradici svůj smysl i oprávnění. Umělecká soutěž je vždy zdravější než monopol. Bude na příštím intendantovi Státní opery, aby se mu dařilo dramaturgií a kvalitou produkce nezávislou pozici této pražské scény udržet a rozvíjet.
***
HODNOCENÍ LN ***** Benjamin Britten: Smrt v Benátkách
Dirigent: Hilary Griffiths Režie: Yoshi Oida Scéna: Tom Schenk Kostýmy: Richard Hudson Choreografie: Daniela Kurz Sbormistr: Tvrtko Karlovič SOP, premiéra 26. 2.
