Ve čtvrtek 7. března byla v Dębici daleko na východě Polska pořádná zima, chvílemi padal mrazivý déšť se sněhem. Přesto se před budovou gymnázia shromáždil velký dav lidí -konalo se tam slavnostní odhalení pamětní desky Ryszardu Siwcovi, který se v září 1968 upálil na protest proti okupaci Československa. Slavnost to byla, jak má být: byla tam spousta studentů onoho gymnázia (a já jsem maně přemýšlela, jak by asi dopadlo, kdyby tady v Česku někdo nakomandoval celou školu do kostela na mši), mnoho dospělých, slavnostní prapory všemožných spolků a útvarů včetně Solidarity, veteráni s páskami AK čili Zemské armády z válečných dob na rukávech, vojenská hudba...
A slavnostně se pochodovalo. Nejvíc na mě zapůsobila dívčina s tmavými dlouhými vlasy, která v maskáčové uniformě kráčela parádním vojenským krokem v čele oddílu Střelců. Vypadala vážně, možná až přísně, mohlo jí být tak sedmnáct a řekla bych, že z ní feministka nebude: z jejího vystupování bylo zřejmé, že má mezi vrstevníky respekt a necítí se utlačovaná. Mimochodem s těmi Střelci - narazila jsem na ten pojem při překladu mnohokrát, vždycky ve vojenských souvislostech, a marně jsem dumala, co to asi tak může být za zbraň. Teď jsem na vlastní oči viděla, že je to dobrovolná organizace, něco na způsob Sokola, ale vojenštější, a představila jsem si, jak za války (myslím první světovou) podobní kluci, jací tam přede mnou pochodovali, bojovali a umírali v Piłsudského legiích. A taky jsem si uvědomovala, že minulost možná pro tyhle teenagery něco znamená.
Slavnost trvala dlouho; pronášely se proslovy, kladly věnce a kytice, ale když začala studená plískanice, vytáhli diváci neohroženě deštníky a moc jich neubývalo. Sice jsem mrzla, ale odejít se mi taky nechtělo, líbilo se mi tam, bylo to pro mne nezvyklé a přitažlivé.
V dobách pošetilého mládí bych nejspíš nad takovou lokální ceremonií ohrnovala nos, ale teď jsem cítila, jak mi takové místní společenství v Česku chybí. V Praze je to samozřejmě jiné, ale obávám se, že rozdíl je hlubší, než jaký je zřejmý mezi milionovým městem a městem s osmačtyřiceti tisíci obyvatel. Poláci mají prostě silnější vztah k minulosti a tradici a také je lépe znají. Je to samozřejmě způsobem výuky a společenským ovzduším, nu a především výchovou v rodině. V městském muzeu mě zajímalo, co pokládali jeho pořadatelé za důležité: hned vedle přehledu kněží tam visí přehled dębických rabínů, naproti pak starostové, soudci a policejní velitelé. No ano, jsme přece v Haliči.
Bylo mi trochu líto, že nezastupuji žádnou oficiální organizaci -ne proto, že bych po tom toužila, ale připadalo mi, že by to byla pro hostitele větší pocta. Ale zastupovala jsem jen sebe, překladatelku dokumentů do české knížky o Ryszardu Siwcovi, jejíhož autora Petra Blažka Městský úřad v Dębici pozval a hostil také. Z Varšavy ale přijel také představitel české ambasády, tak snad bylo všechno tak, jak si organizátoři představovali. Mé představy byly rozhodně naplněny měrou vrchovatou.
Kráčela parádním vojenským krokem. Vypadala vážně, možná až přísně, mohlo jí být tak sedmnáct a řekla bych, že z ní feministka nebude.
