Čtyři týdny po zemětřesení na Haiti před námi stojí první jasná čísla a s nimi i poněkud záludné myšlenky. Proč záludné? Protože čtvrt milionu mrtvých v nejchudší zemi západní polokoule je tak ohromné číslo, že vzbuzuje především emoce. Čím si to ti nešťastníci zasloužili? Leckoho napadají slova jako vůle boží, ale pravda je - při vší úctě k mrtvým - jinde: špatná správa státu.
Lépe než emoce tu poslouží informace a zkušenosti geologů a stavitelů. Zemětřesení o podobné síle zabilo před šesti lety v íránském Bámu 31 tisíc lidí a před patnácti lety v japonském Kóbe 6 tisíc obyvatel. Jistě, při veškeré podobnosti rozhodují i takové detaily jako roční a denní doba otřesů, ale něco snad zobecnit lze. Jak to, že v tabulce šedesáti nejvražednějších zemětřesení figuruje seizmicky citlivá Kalifornie až na posledním místě? (San Francisco 1906) Jak to, že seizmicky citlivé Japonsko počítalo statisíce obětí jen do počátku dvacátého století (Kantó 1923), ale od té doby už „jenom“ tisíce?
V MF Dnes odpověděl Milan Vodička: Když televize ukázala zbořenou veřejnou budovu na Haiti, v záběru byly cihly kladené na výšku! To není vůle boží, ale daň ze šlendriánu.
Čtěte „Počet mrtvých...“ na straně 7
