Je to jako s tím pověstným Nerudovým slamníkem, jenže nejde o jednu propocenou matraci, ale o dvacet impozantních pláten s výjevy ze života starých Slovanů. Již čtyřicet let se tímto dílem Alfonse Muchy pyšní zámek v Moravském Krumlově, městě blízkém umělcovu rodišti. Město, které má v podstatě jen zámek a Muchu a oboje si hýčká. Přesto mu epopej bude odebrána, jelikož má být dle přání umělcova přenesena do Prahy - a zde mu má být vystavěn důstojný stánek. Darovanému koni se prý nemá hledět na zuby, ale Praha se přesto do splnění závazku nehrne. Výjimečně se jí není co divit.
Slovanská epopej, tato apoteóza národa a slovanské vzájemnosti, byla konzervativní už v době svého vzniku a dnes je jen obrovským neživým panoptikem. Nechť staromilci klidně táhnou do boje, ale nic na tom nezmění. A stavět pro tuto zamřelinu za státní peníze novou galerii, když Praha postrádá moderní a živou kunsthalle placenou z veřejných prostředků, to nelze kvalifikovat jinak než jako vyhazování peněz. Nápad, s nímž přispěchal Zdeněk Mahler, a to sice strčit dílo do Veletržního paláce, je konečně ten pravý. A vlastně i logický, vzhledem k déletrvajícímu umrtvení výstavní činnosti Národní galerie by tam docela sedlo. A může tam být na věčné časy. Jako Milan Knížák.
Čtěte „Kde skončí Slovanská epopej?“ na straně 8
