Dnes o tom, co zaznělo na konferenci o minulosti justice Konference patří k rituálům vědeckého života, jejichž smysl se již dávno vytratil. K výměně názorů mezi odborníky už dávno není nutná fyzická přítomnost diskutujících v jedné místnosti. Kupodivu jsou ale akademičtí pracovníci stále hodnoceni také podle toho, kolik konferencí za rok obrazí. Konference jsou produktem zbyrokratizované vědy, v níž mají největší moc manažeři vědeckého provozu. Většinou toho sami moc nevymyslí ani nenapíšou, ale dokážou sehnat sponzory a zorganizovat setkání svých kolegů.
Kvalitu konferencí akademický rutinér nehodnotí podle úrovně příspěvků, ale občerstvení. Důležitější bývá, co se děje v kuloárech konferencí: zde se vyměňují neoficiální informace, pomlouvají se kolegové, uzavírají se spojenectví. Mladí a začínající mají možnost vlísat se do přízně starých a mocných.
Konference navštěvuji zřídka a pokaždé si říkám, že tentokrát to bylo naposled. Na sebelépe obsazené konferenci se účastník většinou nevyhne hňupovi, který půl hodiny předčítá ze svých skript. Naposled jsem to zažil tento týden na konferenci Politické procesy v Československu (1948–1989), kde jeden z účastníků dokonce předčítal své výpisky z několika cizích – a dost zastaralých – knih. Na tomto setkání, kterého se účastnily špičky české justice – předsedkyně Nejvyššího soudu, předseda Nejvyššího správního soudu, nejvyšší státní zástupkyně, ombudsman a mnozí další – však zaznělo mnoho pozoruhodného. Zdá se, že v přístupu k dějinám komunistické justice existuje zřetelná dělící čára mezi právními historiky a historiky bez přívlastku. Zatímco první, kteří často působí zároveň jako soudci, státní zástupci či advokáti, si většinou vystačí s dobovými zákony, právnickými časopisy a dalšími publikovanými prameny, druzí by rádi čerpali také z archivních dokumentů. A ty jsou mnohdy velmi obtížně přístupné. Důvod? Vedlejší efekt transformace justice po roce 1989.
Hned na počátku 90. let byla promarněna šance využít k poznání komunistické justice a vyrovnání se s ní soudních rehabilitací, které se týkaly více než čtvrt milionu osob. Ze spisů, které měly soudy při rehabilitacích dispozici, byla jasně odvoditelná trestní odpovědnost soudců a prokurátorů ve zmanipulovaných procesech. Kupodivu je však nikdo nestíhal, v ojedinělých případech k tomu došlo až koncem desetiletí.
Podle Otakara Motejla odešly po roce 1989 z justice dvě třetiny soudců a zásadní problém byl, kým je nahradit. Ombudsman vystihl problém postkomunistické justice větou, která by se měla tesat: „Každý ví, že každý na každého něco ví.“ Není to celkem výstižná definice „justiční mafie“? (Renata Vesecká na úvod pohovořila o důležitosti důvěry v justici...)
To nejdůležitější zažil účastník jako na každé konferenci v kuloárech. Třeba rozhovor se soudkyní frustrovanou tím, že nemohla zabránit vytunelování jedné neziskovky. Osoba, která se ho dopustila, prý umí ve věci chodit a má silné politické krytí. Její jméno se dá najít také na seznamu podezřelých studentů z plzeňských práv.
Doufejme, že konference organizovaná předsedou Nejvyššího správního soudu Josefem Baxou bude mít nějaké další pokračování. A že na ní bude moci promluvit více těch, o kterých každý ví, že na ně nikdo nic neví.
***
Ombudsman vystihl problém postkomunistické justice větou, která by se měla tesat: „Každý ví, že každý na každého něco ví.“
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
