Na mořském dně seberou obří ulitu a vynesou ji na hladinu. Zvláštní chování delfínů ve Žraločí zátoce u západního pobřeží Austrálie budí pozornost vědců už pár let. Dosud si však marně lámali hlavu nad jeho významem.
Že by se delfíni pokoušeli vydolovat z ulit masitá sousta, nebo jde o pouhou zábavu, či případně o jakousi milostnou předehru? Jak ukazuje nový výzkum australskošvýcarského týmu, ani jedna ze zvažovaných možností není správná. Ve skutečnosti jde o důmyslný způsob lovu.
Pasti nastražené na mořském dně Biolog Simon Allen z Murdochovy univerzity v australském Perthu pracuje ve Žraločí zátoce řadu let, zkoumá především vliv člověka na život mořských savců. Proto se snaží co nejlépe poznat jejich zvyklosti. Při jednom z běžných pozorování si všiml, jak se delfín vynořil z vody s ulitou, na hladině s ní pak natřásal nahoru dolů a zleva doprava. Během pár minut se kolem shromáždilo pět dalších delfínů a bedlivě ho sledovali.
„Bylo to zvláštní setkání, myslel jsem, že je to hra či jakési předvádění se,“ vzpomíná Simon Allen v online vydání časopisu New Scientist. Když si ale večer prohlížel fotky, které v průběhu uplynulého dne pořídil, všiml si, že jeden z delfíních diváků vytahuje z ulity rybu. Allen s kolegy se tedy na celé „představení“ začali dívat v jiném světle. Další pozorování a analýzy prokázaly, že hrátky s ulitou jsou vlastně důmyslnou technikou lovu.
Jak australští a švýcarští vědci popisují v zářijovém čísle časopisu Marine Mammal Science, delfíni nejprve vyzvednou z usazenin prázdnou schránku plže z rodu Turbinella. Pak tuto past o rozměrech zhruba třicet až čtyřicet centimetrů nastraží na dno a doufají, že do ní ryby vplují ze zvědavosti nebo že tam budou hledat úkryt.
Mořští savci ovšem nic neponechávají náhodě: svou kořist k cestě do skrýše zároveň i motivují - ryby do ulity přímo vhánějí. Podobné chování ostatně delfíni využívají při lovu v pobřežních vodách. Vědci pozorovali, jak skupina mořských savců pluje ke břehu a tlačí před sebou menší ryby. Delfíni si pomáhají údery ocasní ploutve. Jakmile zaženou kořist na mělčinu, snadno zkonzumují nejlepší kousky.
A obdobně zřejmě postupují i při zaplňování ulity. Když do ní vplují ryby, delfín ji vyzvedne na hladinu a natřásá jí. Ryby jsou zmatené a často i omráčené. Delfíní diváci je pak z ulity snadno vytáhnou. Lov za pomoci bublin Jinde než u australských břehů zatím vědci lov s ulitami nezaznamenali. Není to ovšem nic překvapivého. Populace delfínu ve Žraločí zátoce patří k nejlépe prozkoumaným na světě. Lokalitu zapsanou od roku 1991 na seznam světového dědictví UNESCO obývají tisíce mořských živočichů. Rozsáhlé porosty mořských řas poskytují úkryt drobným i větším rybám a korýšům. Místo přitahuje také keporkaky a želvy, které kladou vejce na pobřeží, a jak napovídá název zátoky, je také domovem několika druhů žraloků.
Oblast však proslavili především delfíni. Připlouvají hlavně k pláži Monkey Mia poblíž městečka Denham, kde jsou vyhlášenou turistickou atrakcí. Návštěvníci si mořské savce často i pohladí. Kromě turistů však delfíni ve Žraločí zátoce přitahují vědce. Biologové a etologové z Austrálie, Evropy a Severní Ameriky je tam studují už téměř třicet let. A to velmi systematicky.
„Delfíni ze Žraločí zátoky mají pověst chytrých inovátorů. Předvádějí pozoruhodnou škálu taktik využitelných při obstarávání potravy,“ pochvaluje si genetik Michael Krützen z Curyšské univerzity pro BBC. Nyní společně se Simonem Allenem zkoumal, jak delfíni nakládají s ulitami, a před časem navíc prokázal, že tito mořští savci používají i další nástroje: vytvářejí si jakési ochranné rukavice z mořských hub.
Když delfín najde houbu vhodného kuželovitého tvaru, utrhne ji a nasadí si ji na čumák. Pak může šmejdit po mořském dně a hledat potravu, aniž by mu hrozilo pořezání o ostrý kámen či jiné zranění.
Po šimpanzích a gorilách se tak delfíni stali dalšími savci, kteří zvládají využívat nástroje. A to přesto, že jim chybí pohyblivé končetiny. Etologa Marka Špinku z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi však vynalézavost těchto mořských savců nepřekvapuje. „Delfíni jsou velmi inteligentní a sociální živočichové. Používají například vysoce rozvinutý způsob komunikace,“ vysvětluje docent Špinka. Zjistilo se, že mají jakési podpisy v hlasových signálech. Tyto individuální odlišnosti umožňují identifikovat jednotlivá zvířata. „Delfíni také rozpoznají, v jaké je člověk náladě, a podle toho se k němu chovají,“ upozorňuje na další zajímavou schopnost Marek Špinka.
Český etolog dále připomíná, že delfíni nejsou první mořští savci, u kterých vědci používání nástrojů zaznamenali - určité „pomůcky“, byť ne trvalé povahy, usnadňují lov keporkakům. Tito kytovci dorůstající délky až šestnácti metrů si kvůli zvláštním zvukům, které vydávají, získali přezdívku „zpívající velryby“. Kromě libých zvuků však ve vodě vytvářejí i sítě bublin. S jejich pomocí naženou ryby do určitého místa, kde se koncentrují, a pak je snáze spolknou.
Pohled na geny sběračů hub Mají delfíni pro používání nástrojů dědičné vlohy, nebo se ho od sebe vzájemně učí? Takové byly další otázky, nad kterými se zamýšlely mezinárodní týmy vědců. Michael Krützen s kolegy pečlivě sledoval třináct „sběračů hub“. Jak uvádí studie zveřejněná v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences, výzkumníci také analyzovali dědičnou informaci těchto delfínů.
Pokračování na straně 30
Dokončení ze strany 29
Nepodařilo se jim ovšem vystopovat gen, který by mohl mít specifické chování na svědomí. Proto se domnívají, že je „houbaření“ spíše naučeným chováním. A to platí i v případě lovu za pomoci mušlí.
Se stéblem na mravence „Předpokládal bych, že se popsané chování nějakým způsobem sociálně předává,“ říká docent Špinka. To potvrzují ostatně i výzkumy provedené u šimpanzů. Ti používají nástroje třeba při rozbíjení ořechů -existují ovšem regionální odlišnosti mezi různými skupinami. Jedna tlupa si například vystačila s kameny. Šimpanz si položil ořech na větší kámen a druhým kamenem do něj udeřil. V jiné skupině dávala zvířata přednost dřevěné podložce.
Také způsob sbírání termitů, kteří zpestřují jídelníček šimpanzů, se v různých oblastech lišil. Šimpanzi při něj používají nástroj v podobě stébla. Všichni ho strčili do hnízda a čekali, až se obalí hmyzem. V některých tlupách si pak zvířata úlovek vkládala do úst i se stéblem, jinde nejprve pochoutku sklepala do dlaně a pak teprve spolkla.
Kulturní odlišnosti ukazují na učení v úzké skupině. „Jak přesně se ovšem informace o používání nástrojů předává, není snadné zjistit,“ podotýká Marek Špinka. Upozorňuje, že vědci diskutují o tom, zda jsou zvířata schopná skutečného napodobování: tedy pozorovat určité chování, a pak ho přesně zopakovat. „Tím, že jedno zvíře sleduje druhé při nějaké zajímavé aktivitě, se spíše jenom zvyšuje pravděpodobnost, že ji také samo vyzkouší. Metodou pokus-omyl může časem dojít k podobnému výsledku,“ říká Špinka.
Delfíni tak zřejmě odkoukávají lov ryb do mušlí od různých členů komunity. Nejpravděpodobněji ale bude jejich vzorem matka. „Je nejsilnějším a svým způsobem nejintimnějším sociálním partnerem u většiny živočišných druhů,“ poznamenává Marek Špinka. Matka se svými potomky zvládá také velmi dobře zkoordinovat pohyby.
Na rodinné předávání ostatně ukazuje i studie Michaela Krützena. „Houbaření“ se přenášelo nejčastěji z matek na dcery.
***
I MOŘŠTÍ SAVCI POUŽÍVAJÍ NÁSTROJE Mezinárodní tým vědců zjistil, že delfíni ze Žraločí zátoky u australských břehů používají ulity k lovu ryb. Zmíněnou dovednost si zvířata patrně předávají v rámci uzavřené skupiny.
Pestrý život ve Žraločí zátoce
Mělké vody západně od australských břehů hojně obývají tisíce živočichů. Nechybí řada druhů drobných i větších ryb či korýšů. Na místní pláže každý rok připlouvají klást vejce stovky želv. Nechybí však ani početná populace keporkaků a dugongů čili mořských krav - plachých, u dna žijících vodních savců, kteří běžně dorůstají až do třímetrové délky. Jak už napovídá název zátoky, je domovem několika druhů žraloků, třeba tygřího nebo obrovského. Rozmanitá „podmořská louka“ však přitahuje především delfíny skákavé. Připlouvají k pláži Monkey Mia poblíž městečka Denham a staly se oblíbenou turistickou atrakcí. Mnozí se nechají i pohladit. Mimoto však tamní populaci už řadu let bedlivě sledují vědci.
