Verecký, tedy Denis, byl osobnost spojující svět literární s prostředím novinářským, stejně jako s bonvivánsko-podnikatelským. Byl to bohém, který chodil v plátěném saku a sandálech, ale respekt před ním měli i ti, kteří se oblékají u Hugo Bosse nebo ještě někde dráž. Na jeho pohřbu se proto přirozeně sešli s Denisovou rodinou, jeho manželkou a dcerou Terezou, spisovatelé a literáti, novináři a bookmakeři, herci, i femmes fatales by se tam našly: seděl tam Ludvík Vaculík, byli tam básníci Lubor Kasal, Jiří Žáček, Svatava Antošová. Byli tam jeho nejbližší kamarádi Michal Viewegh s dcerou Terezou a nakladatel a literát Martin Reiner-Pluháček s manželkou Bárou, básník Ivo Šmoldas, se kterým tvořili před dvaceti lety v nakladatelství ČS spisovatel nerozlučnou dvojici. Tam totiž Denis začínal, ještě za panování normalizačního ředitele Jana Pilaře, kterému snad jako jediný byl schopen oponovat a Pilař, zmaten tou drzostí, nevěděl, co si s tím počít.
Byla tam samozřejmě snad celá redakce MF DNES. do jejíhož magazínu Denis patnáct let psal své skvělé texty. Za firmu promluvil Martin Komárek, který byl zjevně zasažen, přesto jeho dikce byla plynulá a mužná. Tématem byla metafyzická úvaha o Denisových posmrtných zkušenostech a tom, co způsobí mezi nebeskými bytostmi.
Druhým řečníkem byl podnikatel a impresário Ladislav Horáček, s nímž Denis napsal knihu rozhovorů a se kterým právě mohl tvořit tu zvláštní, zdánlivě protikladnou dvojici. V řeči pečlivé a přiměřeně vzletné se Horáček vyznal ze svého obdivu k „panu doktorovi“, k jeho vkusu a jemnocitu, jímž krotil přílišnou rozmáchlost pověstného patetika. Vzpomněl též na to, jak na společné cestě do Ameriky zašli do restaurace, kde k jídlu dávali jakési „osudy - planety“. Denis si přečetl papírek a zbledl, což byl projev, kterého jeho už tak bledá tvář nebyla pomalu schopna -měl tam napsáno: „Brzy se stanete středem pozornosti.“ To bylo to poslední, co by si Denis kdy přál.
Marek Vašut pak přednesl poemu Moje oči musely vidět od Denisem milovaného Ivana Diviše, který se stejnými city za života netajil vůči němu. Když za zvuku asi nejhezčí písně Beatles Here Comes the Sun odjížděla rakev, byly ty oči plné slz. Ludvík Vaculík pomalu odcházel a když šel kolem mě, řekl jen: Holt tak.
