Stojím v řadě zákazníků u pokladny Teska, Mikuláš v kočáru spokojeně spinká a já se můžu uhryzat nudou. Z letargie mě vytrhne až prodavaččin sípavý hlas: „No tak, paní, kolik že tam máte těch rohlíků?“ a netrpělivě houpe s pečivem v mikrotenovém sáčku. „Deset,“ vyhrknu, aniž bych nad tím vůbec zapřemýšlela. Až na parkovišti mi došlo, že jsem jich přece brala patnáct, protože k obědu bude žemlovka. Zní to jako nesmysl, ale já měla najednou velikou radost, protože jsem udělala něco, co se nesmí, a byl v tom ždibec dobrodružství, vzrušení, rozptýlení. Při dalším nákupu jsem už nahlásila špatný počet rohlíků záměrně a bez mrknutí oka.
Vypadá to, že pár kusů pečiva zadarmo je naprostá prkotina, jenže ve mně to nastartovalo doslova posedlost. Každá návštěva obchodu se pro mě stala výzvou. Sebemenší podvod zapříčinil, že se mi na prsou rozlévalo blažené teplo, uspokojení, že jsem něco dokázala. Co na tom, že to byly dva banány přihozené do sáčku navíc, až po zvážení, nebo balíček žvýkaček. Později jsem svůj repertoár ještě rozšířila a zkusila brát i oblečení. Vůbec jsem neuvažovala nad tím, jakou velikost kradu, šlo jen o to, využít nestřeženého okamžiku. Znovu a znovu jsem si takhle přivolávala radost, říkala si, že každý má přece nějakou neřest nebo tajemství.
Asi po měsíci mě čapli. Ani výmluva, že to zboží vzal Mikuláš, nevinné dítě se sladkým úsměvem, nezabrala. Vzali si mě dozadu, prošacovali, pak zavolali policajty. Naštěstí se s nimi dalo domluvit. Zahrála jsem srdceryvnou scénu, ke které se s jekotem přidal iMikuláš, a tak nás s důrazným pokáráním propustili. Budiž mi poučením, řekla jsem si tenkrát a začala vyjíždět do vzdálenějších supermarketů, navíc takových, jejichž systém kamer a ochranek jsem měla v malíčku. Říkala jsem si, že mám všechno pod kontrolou, že je to celé taková nevinná hra. Asi po čtvrt roce se manžel začal divit, proč se nám doma povaluje tolik zbytečností a nových, jenže nepotřebných věcí. Bezprostředně servírovaná svíčková a Mikulášův hlasitý pláč mi naštěstí pomohly oddálit odpověď na neurčito.
Zanedlouho se stalo, že manžel přijel domů neobvykle brzy, zrovna pár minut po našem návratu z nákupů. Ochotně vzal z mého auta všechny tašky a vynesl je do kuchyně. Když jsem tam došla s Mikulášem v náručí, nestačila jsem se divit. Obsah tašek byl sesypaný na jednu velikou hromadu uprostřed místnosti. Muž spustil, že mu už podruhé telefonoval kamarád, který pracuje u ostrahy, že mě mají na záznamech z bezpečnostních kamer. A ptal se, jestli prý máme doma finanční problémy. Manžel mu nevěřil, ale nedalo mu to, vzal si dovolenou a jel se do supermarketu přesvědčit na vlastní oči. „Já se za tebe tak styděl, když jsem s Tondou seděl v té jeho kukani a on mi ukazoval všechny záběry, jak kradeš. A potom dokonce, jako bonus, i tebe naživo, protože jste tam sMikym zrovna nakupovali!“ Slíbila jsem, že už se to nebude opakovat. Po pár dnech jsem se ale přesvědčila, že to nutkání je silnější než já. Když se celá scéna opakovala podruhé, byl muž neoblomný: „Ty se půjdeš léčit, protože já s žádnou zlodějkou žít nebudu!“
Byla jsem ve skupině s deseti, co prý mají taky nějakou impulzivní poruchu, takže jednají bez rozumu a zkratkovitě jako já. Vedle mě bylo pět alkoholiček, pak kluci závislí na automatech a jeden na mobilu. Všichni vypadali dost špatně. Domů jsem doběhla s brekem a s prosíkem, že to zkusíme zvládnout sami. Manžel jen kroutil nevěřícně hlavou. Přesto začal odvolávat odpolední schůzky s klienty, porady trvaly místo tří hodin jednu a doma je o polovinu více času.
Je konec léta, stojím ve frontě a potím se po celém těle. Mám na sobě jen kratinké letní šaty bez kapes, kabelku i kočár s Mikulášem hlídá manžel, který čeká hned za pokladnou. Jsem na řadě. „Tak kolik jich tam je, prosím?“ houkne prodavačka a cloumá s pytlíkem housek. „Deset,“ odpovím ustrašeně. Zaplatím a popojdu dva kroky. „Ukaž,“ přesvědčí se manžel pro jistotu, vzápětí mě poplácá po rameni a dodá: „Jsi pašák! Takže dneska jedeme na přehradu, zlato.“
O autorovi| podle vyprávění Veroniky Nilské napsala Irena Šťastná
