Kdy je potřeba s dětmi začít pracovat, aby se jejich počáteční handicapy nestaly nepřekonatelnou překážkou v jejich pozdějším vývoji? Čím dřív se s dítětem začne pracovat, tím samozřejmě lépe. Rozhodně by se mělo začít již v předškolním věku, kdy je ještě prostor připravit dítě na to, co ho ve škole čeká. Pokud se začne až ve chvíli, kdy se kupí školní problémy, je dost často pozdě. Děti nastupují do 1. třídy ve chvíli, kdy například zaostávají v češtině, a tento handicap se v průběhu výuky odstraňuje jen těžko. Naopak se nůžky mezi nároky na dítě a jeho naučenými dovednostmi rozevírají. To ho postupně přivádí do stále větší izolace, která vyústí v problematické chování. To je způsobeno právě frustrací z neustálých neúspěchů ve škole a postupnou ztrátou motivace k učení.
Jaký přínos mají pro vaše dětské klienty přípravné ročníky?
Nápad je to určitě dobrý, ale z praxe vím, že se návštěva přípravného ročníku může paradoxně obrátit i proti vývoji dítěte. Mluvím třeba o situaci, kdy je přípravný ročník zřízen na základních školách praktických, tedy na bývalých zvláštních školách. Naší snahou je všechny děti vzdělávat ve školách hlavního vzdělávacího proudu, avšak pokud dítě začne navštěvovat přípravný ročník při základní škole praktické, tak se velmi často stane, že na ní pak i pokračuje. Jemu ani jeho rodičům se nechce opouštět známé prostředí. Dalším problémem je to, že některé přípravné ročníky fungují tak, že do nich chodí pouze romské děti. To jde ale přímo proti smyslu předškolního vzdělávání, jehož cílem je naopak připravit děti na kolektiv, ve kterém budou zastoupeny všechny děti. Kvalitu předškolní přípravy je tedy potřeba posuzovat školu od školy.
Vaše snaha však nezahrnuje pouze práci s dětmi, ale i s jejich rodiči. Co konkrétně učíte je?
Je pravda, že bez změny přístupu rodičů by naše práce byla neefektivní. Každé dítě potřebuje na své vzdělávací cestě podporu rodiny. To se snažíme vštípit i rodičům dětí. Zdůrazňujeme jim, že je potřeba se s dětmi bavit o všem, co prožívají, hrát si s nimi, občas jim koupit knížku a číst jim. Naší prací je odstranit bariéry, na které narážíme. Občas se například nemohu zbavit dojmu, že rodiče dětem nečtou hlavně proto, že se sami stydí za to, že jim čtení dělá problémy. A tak jim raději pustí televizi. Dokonce jsem se setkala i s dětmi, které neumí pořádně česky, ale naopak znají několik anglických slovíček, která se učí od svých oblíbených postaviček z anglicky mluvených kreslených seriálů. Dá se říci, že učíme rodiče hrát si se svými dětmi.
Mezi vašimi klienty je většina romských dětí. Avšak schopnost věnovat volný čas svým dětem je obecnější problém. Souhlasíte?
To je složitější. Ale je pravda, že se často setkávám s tím, že rodiče se chovají tak trochu jako děti. Ať už jde o situace, kdy zkoušíme děti např. z barev a rodič vedle nás sedí a už to nemůže vydržet a místo dítěte vykřikuje správné odpovědi on. Dalším příkladem může být to, že dítěti pořídí počítač, ke kterému ho však nepustí. Hrají si hry, chatují. A když se jim dítě snaží pochlubit s nakresleným obrázkem, tak řeknou pouze „Jo, pěkný“ a vrátí se ke svému icq-povídání. A přitom děti o jejich pozornost tak stojí! Jenže rodiče mají pocit, že to není potřeba, že se děti všechno potřebné naučí tak nějak samy nebo je k tomu dovede učitel. Anebo existuje druhý extrém. Ve snaze o jejich kvalitní vzdělávání zahltí rodiče své děti množstvím informací. Přitom daleko efektivnější by bylo, kdyby si s nimi prostě a jednoduše hráli. Právě hra je přitom nejlepším způsobem, jak dítě něco naučit.
Jaké výsledky vlastně přináší program doučování dětí, kterému se osobně věnujete?
Výsledky to přináší, avšak je potřeba určité trpělivosti. Osobně například doučuji již rok a půl holčičku, která během prvního půlroku naší spolupráce nevykazovala žádný pokrok. A pak najednou, téměř ze dne na den, byla schopna číst i složitější slova a počítat i s čísly vyššími než deset. Což byl neuvěřitelný úspěch, protože předtím nebyla schopna přečíst téměř nic a také v matematice měla obrovské problémy. Důležitým aspektem je i to, že se jim někdo vůbec věnuje. Děti cítí tolik potřebnou pozornost a jejich rodiče zároveň vidí, jak moc prospěšné je věnovat se svým dětem. Nedokážeme zázraky, ale můžeme nastartovat určitý proces, který celou rodinu posune dál.
O autorovi| MARTIN KOVALČÍK, Autor je mediální koordinátor Programů sociální integrace společnosti Člověk v tísni
