Díky Bohyni se už dlouho nikdo nepozastavuje nad tím, že píší ženy. A pokud by někoho třeba znepokojilo to, že píší i lesby, měl by si přečíst komiks Alison Bechdelové, protože legrace je nejlepší zbraň proti předsudkům.
Americká autorka Alison Bechdelová (51) není pro českého čtenáře neznámá. Její vynikající „grafický román“ Rodinný ústav s podtitulem Rodinný tragikomiks, který časopis Time zařadil mezi deset nejlepších knih roku 2006, vydalo před třemi lety nakladatelství Argo. Odpovědnou redaktorkou přitom nebyl nikdo jiný než nedávno zesnulá Eva Slámová, která k nám uvedla nespočet takto zajímavých autorek i autorů.
Rodinný ústav vypráví strhující a zároveň velmi křehký příběh otce, jenž potlačuje homosexualitu a skrývá ji před okolím i před dospívající dcerou. Ta si později uvědomí svou lesbickou orientaci a zkoumá pomocí dávných deníčkových záznamů, map nebo jízdenek a dalšího obrazového materiálu vyživujícího paměť svůj vztah k otci, žijícímu ve lži, a přesto milujícímu své děti i ženu. Jeho dcera s ním sdílí vášnivý vztah k literatuře a po jeho smrti pátrá po stopách vzájemného souznění i odcizení. Kdo ví, třeba jsou taky teplí Teď se k českému čtenáři dostává další dílo Bechdelové, slavný komiks Lesby k pohledání, jenž vychází v amerických i zahraničních časopisech i na internetu už od 80. let. V mnoha ohledech je v něm přítomné i téma „coming-outu“ čili vyjevení své sexuální orientace okolí, jež se řeší i v románu Rodinný ústav. Hlavní hrdinka v komiksu se rozhoduje, zda sdělí rodičům, že je lesba, a napadá ji: „Řeknu jim to. Kdo ví? Třeba jsou taky teplí.“
Lesby k pohledání v žádném případě nejsou feministicko-lesbická agitka na první signální. Je to především odvázaná legrace. Hrdinky zásadně místo „díky Bohu“ říkají „díky Bohyni“ nebo „Bohyně ví“, chodí na genderové schůze, živí se organickými fazolemi a čočkou, pijí drinky v lesbických barech, „národních rekordů v šíření drbů“ dosahují zejména v prodejnách s biopotravinami a pracují v kolektivně vedeném feministickém knihkupectví Herdekbaby či jako státní vyšetřovatelky v oblasti lidských práv. Ze všeho nejvíc jsou to ale bytosti, které touží po lásce. A láska se tady řeší ve všemožných situacích, opepřených černým humorem, který si dělá legraci především z leseb samotných nebo i z jejich vlastních předsudků. Lesby k pohledání řeší mateřství, to, jak a kdy a s kým nejlépe otěhotnět, jak si nebýt nevěrné, jak být angažované a nezbláznit se z toho a především jak nebýt samy.
Mo potřebuje holku V českém vydání se objevily stripy kreslené v letech 1987 až 1992 a sama autorka je označuje za „napůl sloupek psaný na přání čtenářek a napůl nekonečný viktoriánský román“. Ústřední postavou je protiva Mo, angažovaná liberálka, která ví, že „žije v protestantském policejním státě“, a za nic na světě se nechce vázat a udržovat „paranoidní patriarchální kulturu“. Všechny neustále nervuje svými morálními výlevy, špatnou karmou a především nedostatkem sexu. „Mo by potřebovala nějakou holku,“ komentuje situaci jedna její kamarádka. Mo nakonec holku najde. Její přítelkyně Harriet je pohodářka, která si na rozdíl od Mo nemyslí, že „je třeba zrušit páry a svatby i nejužší rodinu, aby se vyjevil skutečný lidský potenciál“, protože vyrůstala v komuně a touží zejména po „domě s dřevěným plotem“.
Tento a jiné páry žijí svoje uvědomělé, angažované nebo promiskuitní životy, a když se na konci knihy peripetie uzavřou, před čtenářem se jako bonus rozprostírá ještě jeden příběh, nazvaný Sériová monogamie. V něm jedna bezejmenná hrdinka v duchu filmů Woodyho Allena rozebírá svou marnou touhu po dokonalé partnerce. Jenže nakonec se stejně zjistí, že „monogamie a láska jsou jen mužské šovinistické konstrukty, jejichž účelem vždy bylo, aby ženy zůstaly na svých místech“.
Přesto jako každý člověk v duchu tuší, že chce „dřevěnou chalupu, růžemi zasypaný běžný účet a s někým se vážně a dlouhodobě zadlužit“.
***
Lesby k pohledání Překlad Sylva Ficová, LePress 2010
O autorovi| MARKÉTA PILÁTOVÁ, Autorka je spisovatelka a překladatelka
