Žádná statistika nezachytí to nejpodstatnější – uvolněnou atmosféru ulic zaplněných davy převážně -náctiletých návštěvníků. Ale i tak už strohá data – letos 269 představení pro 51 tisíc platících diváků plus dalších 10 tisíc diváků na pouličních produkcích – činí z festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové i nadále kvantitativně největší divadelní podnik tohoto druhu u nás a asi i ve střední Evropě. Jak je to ale s kvalitou? A lze ji vůbec posoudit, jestliže zvládnout byť třetinu akcí je mimo fyzické možnosti smrtelníka? Nabídnu tedy pár postřehů z letošního ročníku, který se konal mezi 21. a 30. červnem.
Málokteré město se může pochlubit hned dvěma kvalitami kalibru loutkářského Draku a činoherního Klicperova divadla. Zatímco mezinárodní význam Draku byl a je trvalý, věhlas Klicperova divadla (v éře Vladimíra Morávka několikanásobného divadla roku) rostl teprve souběžně s věhlasem festivalu. Měřit se s nimi není lehké pro kohokoli, ať už z tuzemska, nebo ze zahraničí (v posledních letech se ovšem zahraniční účast povážlivě ztenčuje, snad kvůli finanční krizi, možná i grantovému nedocenění festivalu).
Proto je návštěva festivalu mimo jiné i příležitostí seznámit se v mimořádné festivalové atmosféře takřka komplexně se současným repertoárem obou scén. A také se u těchto jistot léčit z největších festivalových hrůz – jak z open air programu (namátkou: D. I. S. Harmonie: Mezilidi), tak ze sféry profesionální. Letos to byli i laureáti různých ocenění, například Máchovi / Pitinského Cikáni ze Slováckého divadla Uherské Hradiště (pro mě vykazovali všechny znaky toho, čemu Brook říká mrtvolné divadlo), muzikál podle Wedekinda Probuzení jara z Městského divadla Brno (melodie bez jediného hudebního nápadu, osekaný příběh černobílostí a podbízivostí zbaven vší wedekindovské poezie i smyslu, diletantský kolovrátek představitelky Vendly mě předčasně vyhnal z hlediště) a zčásti i Svobodův a Kolečkův Jaromír Jágr, Kladeňák ze Středočeského divadla Kladno (tvůrci měli nápad – kontrast hokeje a filozofie – a pak nevěděli, co s ním, tak v závěru postavili celebritě dutý pomník).
K mým festivalovým vrcholům tak letos patřila v Draku autorská adaptace Jakuba Krofty Jánošík (středoškolská studentská taškařice povýšená do tragikomického mezigeneračního rozměru), „u Klicperů“ pak například komorní inscenace hry Vasilije Sigareva Detektor lži (režie Viktorie Čermáková) – kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli Zoře Valchařové-Poulové, jejíž studie frustrované manželky by sama stála za studii. Totéž bych mohl říci i o Pavlíně Štorkové, Kamile Sedlárové, Dušanu Hřebíčkovi i Jiřím Zapletalovi ve hře Moiry Buffini(ové) Král je panna (režie Lída Engelová) nebo o Ondřeji Malém v Lermontovově Maškarádě, mohl bych pokračovat komediálně rozpoutanými autorskými inscenacemi Davida Drábka a všude dojdu k závěru, že Hradec má dnes jeden z herecky (ale i pěvecky) nejvyrovnanějších souborů v zemi. Ideálně prostřený stůl pro režiséry (i diváky).
Viděl jsem čtyři různá Odcházení, ale to Krobovo hradecké je svou poetikou jako celek bez konkurence. Havlovy hry, od těch notoricky známých (Zahradní slavnost, Žebrácká opera, Vernisáž) až po hříčky dosud neznámé (Prase, Pět tet) – i sám Havel jako téma některých inscenací (Forman s Havlem u moře, Prase) – se staly refrénem letošního ročníku. A i na nich se mimochodem projevil rozdíl mezi hereckou úrovní domácí a přespolní: zatímco v Morávkově „formanovsky“ kruté inscenaci Prasete si brněnští herci s absurdním partem dobře, zejména pěvecky, poradí, v koláži z Vernisáže + Pěti tet v konfrontaci s Hradcem bohužel Brno selže (se světlou výjimkou Vaňka Milana Holendy).
Jakkoli Vernisáž nepovažuji za Havlovu nejlepší hru, Morávkem přečtená kombinace komedie a hororu („blicí“ pauzy!) patří k mým největším zážitkům z festivalu – a opět je to i díky hradeckým hercům (Sedlárová, Zapletal, Vojtěch Dvořák). Tím, že režisér neponechal party Bedřicha Hradeckým, zničil zbytečně závěr jinak zdařilé koláže.
***
Málokteré město se může pochlubit hned dvěma kvalitami kalibru loutkářského Draku a činoherního Klicperova divadla. Zatímco mezinárodní význam Draku je trvalý, věhlas Klicperova divadla rostl souběžně s festivalem
Viděl jsem čtyři různá Odcházení, ale to Krobovo hradecké je svou poetikou jako celek bez konkurence. Havlovy hry, od těch notoricky známých až po hříčky dosud neznámé, ukázaly jasný rozdíl mezi českými scénami.
Divadlo evropských regionů Hradec Králové 21. – 30. června
O autorovi| VLADIMÍR JUST, Autor je divadelní kritik a teoretik
