V noci z 10. na 11. června začaly na jihu Kyrgyzstánu krvavé střety, interpretované jako kyrgyzsko-uzbecký konflikt rozžehnutý klanem nedávno svrženého prezidenta Bakijeva. Lze ovšem situaci vysvětlovat tak jednoduše? Při bližším zkoumání konflikt připomíná dort o mnoha patrech. I jednotlivé složky konfliktu jsou namíchané z nejrůznějších materiálů.
Předpoklady ke konfliktu se kupily dlouhodobě. Vztahy mezi Uzbeky a Kyrgyzy v jižní části Kyrgyzstánu se začaly kazit především na konci sovětského období. V roce 1990 nacionalistické nálady v sovětských republikách byly na místní úrovni interpretovány do požadavků o přerozdělení „kyrgyzské“ půdy z rukou usedlých Uzbeků. V následných potyčkách spolu bojovali do té doby poklidně vedle sebe žijící sousedé a zemřelo při nich několik set lidí. Situaci tehdy vyřešila slábnoucí, leč fungující sovětská vojenská mašinerie, a dokonce došlo i na soudy. Mnoho let po konfliktu byla většina místních obyvatel přesvědčena, že národnostní konflikt rozdmýchala jakási „třetí strana“, ačkoliv se běsnění účastnili možná i otcové dnešních radikálů. Stopy konfliktu zůstaly hluboko v lidech a trpělivě si prokousávaly cestu na povrch.
Když se Sovětský svaz rozpadl, zmizel jediný vnější arbitr všech sporů – sovětská armáda a bezpečnostní aparát. Vytratila se i jednotná sovětská identita a byla nahrazena konceptem titulní národnosti s větší či menší ochranou tzv. národnostních menšin. Paradoxně právě tento fakt přispěl k větší identifikaci Uzbeků a Kyrgyzů na jihu Kyrgyzstánu a také k posílení národnostních stereotypů („bohatý“ Uzbek či „negramotný“ a „líný“ Kyrgyz).
Dnešní mladíky, kteří se narodili okolo rozpadu Sovětského svazu, tak v plenkách doprovázel úpadek ekonomiky, rozpad autorit (škol, pionýrských organizací nebo místních stařešinů – aksakalovů). Viděli korupční prostředí a politickou, sociální a ekonomickou slabost státu. Špatně placení učitelé ve škole nemohli zastávat roli autority v rodícím se materialistickém světě. Představme si školáka, jak jde po škole na bazar a potká tam svého učitele, jak prodává zeleninu. Naproti tomu se však školák mohl dočíst o minulé slávě kyrgyzského národa.
Dvacet let tak byla vychovávaná celá jedna generace v duchu nacionalismu. Zároveň uzbecké děti i rodiče pozorovali zanedbávání uzbeckých škol, které se potýkaly s nedostatkem učebnic a horším materiálním vybavením ve srovnání s kyrgyzskými, ruskými nebo smíšenými školami a také s omezováním výuky a pomůcek k výuce v uzbečtině.
Stát měl sám co dělat s kyrgyzskými školami. Na vesnicích nové děti rostly nezřídka v pologramotném stavu a jejich manipulace byla nepoměrně snazší než v generaci páchající zvěrstva v roce 1990.
Na jihu byl Uzbekům omezen přístup do státního aparátu či bezpečnostních složek, a tak jim k obživě zbyl především ekonomický sektor. Kyrgyzský úředník tak přihlížel (nikoliv ovšem nečinně a nezištně), jak si jeho uzbecký soused postavil nejprve menší obchůdek, později větší obchod, malou jídelnu či restauraci. Na kyrgyzského milicionáře zbyl často pouze výběr „poplatků“. Příliš svobodná společnost I nadále však fungovala vzájemná sousedská výpomoc na ulici bez ohledu na národnost. Kyrgyzové a Uzbekové pořádali mezi sebou svatby, obchodovali spolu, přejímali vzájemně své zvyky a zdálo se, že „svatba plovu a kumysu“, jak zpívá populární uzbecká zpěvačka Julduz Usmanova, je téměř idylická. Jenomže kyrgyzští přistěhovalci z horských vesnic se ptali, jak je možné, že nejlepší obchody a restaurace v centru Oše patří Uzbekům, když přece Kyrgyzstán je především kyrgyzský (nikoliv „náš“ kyrgyzstánský, ale „jejich“ uzbecký)? Co měl naopak říkat mladý Uzbek, který ukončil univerzitu a měl před sebou nanejvýš perspektivu středního úředníka nebo obchodníka? Kdo vysvětlil v uzbeckých vesnicích, proč po nich daně vymáhají kyrgyzští úředníci a pořádek udržují kyrgyzští milicionáři? Pro mnoho lidí bylo tedy smíšené sousedství něčím běžným, byli na ně zvyklí a nikomu nepřišlo divné. Pro jiné množství obyvatel však „ti druzí“ znamenali neznámý, cizí element. A neznámé může být přijímáno jako nepřátelské.
Politická moc v Kyrgyzstánu byla nejprve dlážděna dobrými úmysly prezidenta Akajeva vybudovat liberální společnost na tržních základech. Lidé mohli jezdit, kam chtěli, zakládat svůj obchod či řemeslo relativně jednodušeji než v sousedních zemích, číst poměrně otevřené názory a diskuse. Jenomže na lokální úrovni není nic stoprocentní. V praxi „demokratický“ model symbolizovala stále více klanově založená a na etnocentrickém (rozuměj kyrgyzském) modelu stavěná politická elita. Jakýkoliv vyšší úředník byl především Kyrgyz a ten si k sobě logicky bral „své lidi“. Relativně svobodné volby i projev rovněž nebyly doprovázeny regulačními mechanismy – především funkčními zákony a soudy. Obojí mohlo fungovat především na úrovni korupčních schémat podle hesla „kdo platí, má pravdu“. Otevřenost a zároveň slabost režimu ve srovnání s okolím tak dala vzniknout až „příliš svobodné společnosti“. A ať byla snaha Akajeva o vybudování „kyrgyzstánského domu“ jakkoliv upřímná, samotný charakter státu, včetně jeho názvu, podporoval ideu národnostního státu, jehož interpretace byla asi taková: jsem Kyrgyz, žiji v Kyrgyzstánu, mám právo na „svou“ zemi a ostatní jsou „pouze hosté“, ačkoliv na ní po staletí pracují.
Události v roce 2005 a příchod elity okolo prezidenta Bakijeva k moci tuto tendenci obohatily o další specifika. Ukázalo se, že ve slabém státě je dav lidí schopen změnit vládce, ať již s použitím násilí či jeho hrozbou. Objevila se politická kultura „ketsin“ (kyrgyzsky „odejdi“ s nevyřčeným doplňkem „nebo ti ukážeme“). Klan prezidenta Bakijeva byl mnohem hladovější ohledně kontroly nad hlavními aktivy země. A protože jeho základnou byl především jih státu, „přebírání kontroly“ se dotklo především uzbeckých podnikatelů, a to jak v legální, tak i v kriminální ekonomice. Ačkoliv se možná nejednalo o plánovanou provokaci vůči uzbeckým podnikatelům, právě oni na situaci doplatili nejvíce. Rozbití úspěšného uzbeckého obchodu vedlo k posílení nekompromisní části uzbeckých elit i stereotypů vůči kyrgyzské komunitě.
Pád prezidenta Bakijeva v dubnu 2010 proto vyvolal v jižním Kyrgyzstánu pokus o přesuny majetku zpět do uzbeckých rukou. Rodina bývalého prezidenta měla určitě co ztratit – výnosné obchody, přepravu narkotik aj. Konfrontaci nahrávala i slabá a ještě k tomu fakticky nelegitimní vláda. Když květnu 2010 propukla v Džalalabádu demonstrace na podporu bývalého prezidenta Bakijeva, dočasná vláda požádala o její rozehnání známého představitele uzbecké komunity, čímž ukázala neschopnost kontrolovat dění v zemi. Tím byl konflikt definitivně přenesen ze sociálněekonomické na etnickou úroveň. A tak zatímco se Biškek zabýval legitimizací vlastní moci, jakkoliv v dané situaci pochopitelnou, na jihu docházelo k přesunům majetku ke spokojenosti jedněch (dnes asociovaných s Uzbeky) a nespokojenosti druhých (asociovaných s exprezidentem Bakijevem a potažmo Kyrgyzi). Stačilo uskutečnit několik provokací a požár konfliktu se rozhořel.
Co se vlastně dělo?
Kyrgyzský doktor, který odmítl léčit postřelené a raněné Uzbeky (případně provedl nekvalitní operaci). Oddíly Kyrgyzů, kteří vyháněli všechny Uzbeky z uzbeckých mahall. Množství zbraní zadržené v některých uzbeckých mahallách, jakkoliv se většina uzbeckých rodin mohla bránit maximálně sekerami. Seskupení uzbeckých/kyrgyzských band, které procházely většími městy a zapalovaly i kyrgyzské/uzbecké domy. Nápisy „Kyrgyz“, „Orus“ (Rus) či „Uzbek“ (nebo v tomto případě nijak) na domech, přičemž většina posledních byla vypálena. Zoufalství uzbeckých žen, které utekly s dětmi do Uzbekistánu, aby je režim Isloma Karimova vyhnal po několika dnech zpět. Kyrgyzští milicionáři provádějící „začistku“ (vyčištění) uzbeckých čtvrtí jakoby s cílem objevit ozbrojené bandy a ve skutečnosti dokonávající zkázu. Případně milicionáři nečinně přihlížející, jak ozbrojené skupiny vypalují uzbecké domy. Symptomatický příběh šestnáctiletého mladíka v nuzných šatech, od narození bez pořádného jídla, školy a perspektivy, který dostal zaplaceno pět tisíc sumů (asi polovina v korunách), aby šel plánovitě do vybrané čtvrti zabíjet, loupit, znásilňovat a vypalovat. Národnost při tom nehraje roli, v konfliktu hráli hlavní roli právě jemu podobní. Na druhou stranu příběhy nezištné pomoci kyrgyzských sousedů uzbeckým a naopak, přijímání uprchlíků bez ohledu na národnost a za cenu rizika vlastního hladu v dalších měsících.
Jako obvykle dostáváme pestrou mozaiku lidských osudů, tragických, násilných, z nichž se jen postupně vynořuje odpověď na otázky „proč“. Na nich vidíme, že kyrgyzskouzbecké soužití mělo mnoho rovin od jednoho extrému ke druhému. Dnes tolik nezáleží na tom, zda první manipulace vyšla od lidí okolo bývalého prezidenta Bakijeva, islámských radikálů či bossů kriminálních skupin, které chtěly pod rouškou chaosu přerozdělit své zdroje. Po prvních potyčkách stačilo v kyrgyzských čtvrtích a vesnicích rozšířit fámy o zabíjení Kyrgyzů Uzbeky. A naopak. Potom už lidé ani nemuseli dostat zaplaceno. Davové šílenství vedlo k vyhřeznutí etnických stereotypů do krvavé podoby. Někteří měli štěstí, byli včas varováni a odvezli rodiny do bezpečí včas. Většina běžných Uzbeků i Kyrgyzů však ještě 10. června uléhala v klidu ve svém domě nebo bytě. Úsvitu se mnozí nedočkali a jiné zastihlo ráno v zoufalém boji o přežití. Nebyla žádná moc, která by tomu zabránila.
Nelze tvrdit, že by se vláda nesnažila se situací něco udělat. Schopnost reagovat na podobné události je omezená i u mnohem konsolidovanějších států. Zoufalé snahy zavést „lidové družiny“ na ochranu obyvatel jihu spíše vedly k rozdmýchávání násilí – brzy se ukázalo, že do těchto družin nevstupují zrovna mírumilovní beránci. Vrcholem bylo odhalení, že se „vyčištění“ účastnil i syn jednoho z vůdců prozatímní vlády. Copak asi ten mohl v Oši dělat se svou družinou, která dostala do rukou zbraně? Narychlo povolaní milicionáři a vojáci měnili často své zbraně za zajatce na obou stranách. Jejich prokázaná angažovanost v čistkách a zabíjení zcela nevinných lidí nové vládě nepřidala a jen podtrhla v podstatě neřešitelnou situaci. Která vláda, a ještě k tomu s pochybnou legitimitou, by dokázala zastavit podobnou anarchii? Ti, kdo plánovali akci, si vybrali skvělý okamžik a dokázali zpochybnit referendum o legitimizaci vlády. Světu se sice demonstrovala „stabilizace“ situace, nicméně chaos vyřešen nebyl.
Co dál?
Ať již konflikt naplánoval kdokoliv a jakkoliv, zůstane po něm zjitřená rána v dosud zdánlivě klidném soužití mezi etniky. Kdo z Uzbeků teď bude důvěřovat kyrgyzské milici a potažmo kyrgyzské vládě? A přesto Uzbekové zůstanou v Kyrgyzstánu. Kam by měli jít?
Stále krvavější převraty v zemi a krvavá lázeň v Oši, Džalalabádu, Bazar Korgonu a na dalších místech předznamenává další degradaci politické kultury v zemi. Jakkoliv je současná dočasná vláda (alespoň v podobě její představitelky Rozy Otunbajevové) přesvědčena o nutnosti demokratizace Kyrgyzstánu po předchozí diktatuře, události se s demokratickou politickou kulturou míjejí. Vycházejí z již roztočeného kolotoče násilí, jejž není možné zastavit zcela demokratickými prostředky a v situaci fakticky slabého státu.
Co tedy s Kyrgyzstánem dál? To dnes asi neodhadne nikdo. Jižní část země je fakticky rozvrácená a obnova důvěry bude dlouhá a složitá a potřebuje důvěryhodné vedení země. Najdou na ni obyvatelé i jejich elity čas a hlavně trpělivost? Šance je malá, vůdce, který by touto trnitou cestou zemi provedl, chybí, ale naděje umírá poslední. Jinak budeme zprávy o násilí v Kyrgyzstánu slyšet až do té doby, než se všechny strany konfliktu vyčerpají.
***
Po prvních potyčkách stačilo v kyrgyzských čtvrtích a vesnicích rozšířit fámy o zabíjení Kyrgyzů Uzbeky. A naopak. Potom už lidé ani nemuseli dostat zaplaceno. Davové šílenství vedlo k vyhřeznutí etnických stereotypů do krvavé podoby.
Když se Sovětský svaz rozpadl, zmizel jediný vnější arbitr všech sporů – sovětská armáda a bezpečnostní aparát. Vytratila se i jednotná sovětská identita a byla nahrazena konceptem titulní národnosti s větší či menší ochranou tzv. národnostních menšin.
O autorovi| Slavomír Horák odborník na Střední Asii ; Autor (1976) přednáší na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK v Praze slavomir.horak@post.cz
