Na první pohled se patnáctiletá Veronika od většiny svých vrstevníků nijak neliší. Anebo nepatrně. Nemá zelené vlasy ani piercing, ale na atraktivitě jí to neubírá. Její postava navlečená do trička a džínsů si přímo říká o obdivné ohlédnutí. Veronika je zkrátka pěkná, zdravá a evidentně chytrá holka. Má přitom jednu zvláštnost. Do školní lavice zasedla poprvé v životě až před třemi měsíci, když nastoupila na střední školu. Celou základní školu absolvovala doma.
Možnost domácího vzdělávání existuje v Česku právě deset let. Nejprve jako experiment, později na základě zákona. Přesto je velice vzácné potkat někoho, kdo základní školu neokusil celých devět let. Je to k poznání?
Tos byla pořád s rodičema?
„Spolužáci se to dozvěděli až včera při matematice,“ konstatuje Veronika a na tázavý pohled reaguje podrobnějším vysvětlením. Učitel matematiky zadal jakýsi úkol a studenti se začali ohrazovat, že to ve škole nebrali. Matematikář kontroval, že například Veronice zadání problém nedělá. Už má výsledek. Kamže chodila do školy – chtěl vědět. Když řekla, že nikam, spolužáci nevěřili: Ty jsi fakt nechodila do školy? Tos byla pořád s rodičema? Nešli jste si na nervy? A to možná ani nevěděli, že Veronika má ještě dva mladší sourozence, kteří také nechodí do školy, ale učí se doma s rodiči, tedy hlavně s matkou.
Jak se vůbec mohla matka (inženýrka ekonomie) učit se třemi dětmi různého věku najednou? „Já už se v pozdějších letech učila, co jsem potřebovala a co mě zajímalo, u sebe. Jen když jsem třeba nezvládla nějaký příklad z matematiky, obrátila jsem se odpoledne na tátu,“ vysvětluje Veronika. Nikdy jsem neměla rozvrh Slovní spojení, „učila jsem se u sebe, četla jsem si u sebe“ se opakovalo tolikrát, že nezbylo než se zeptat – máš tedy svůj pokoj? Ne, nemá. Aby bylo jasno: rodina žije v sedmdesátimetrovém panelákovém bytě tři plus jedna a „u sebe“ znamená v malém dětském pokojíčku se třemi postelemi, mezi nimiž zbývá ulička jen taktak na protáhnutí. Když jsme si s Veronikou v obýváku plném knih povídaly, ozývalo se z něj rádio, které si jedenáctiletý bratr Dan sestrojil s kamarádem. Stáli mezi postelemi a užívali si odpoledne, zatímco devítiletá sestra si, rovněž s kamarádkou, hrála v kuchyni cca 11 metrů velké a sloužící zároveň jako pracovna všech tří dětí. Ano, skutečně se tam vešly tři úzké psací stoly (pro každé dítě vlastní) sestavené do tvaru hranatého písmene U.
Jak vůbec vypadal Veroničin běžný den, když ještě nechodila do školy? „Vstávala jsem kolem osmé, učení začlo v devět,“ vypočítává. „Nikdy jsem ale neměla přesný rozvrh hodin. Jen učební plán vždycky na týden. Jestli jsem se to naučila za dva dny nebo za pět, bylo na mně. Například cvičení z českého jazyka jsem si dělala většinou sama. Na to jsem měla taky snad jediný sešit, který jsem potřebovala. Poznámky z předmětů, jako je třeba dějepis nebo chemie, jsem si nedělala. Tyhle věci jsem se asi učila s rodiči prostě tak, abych jim rozuměla, a ne abych se musela látku učit z poznámek. Docela mě překvapuje, že teď, na střední škole, učitel něco vykládá a pak řekne – a tohle si zapište. Zápis dokonce nadiktuje. Já nepíšu, protože to, co on diktuje, jsem si už poznamenala sama během výkladu. Asi poznám, co je důležité.“
Nechyběl jí kontakt s vrstevníky? „My nebyli pořád doma,“ vyvrací Veronika představu o osamělém dětství. „Já chodila do baletu, na výtvarku, do sboru, do sokola, do evangelické nedělní školy, do turistického oddílu... A některé projekty jsme dělali taky společně s dalšími rodinami, které učily svoje děti doma. Když jsme třeba probírali země Evropské unie, tak jsme společně vařili různá jídla z těch zemí.“ Přesto trávila Veronika v nevelkém panelákovém bytě spolu s rodiči a sourozenci podstatně víc času, než by mnozí z nás považovali za únosné.
Vážně jste si nešli na nervy? „Ani ne,“ zamýšlí se Veronika a na jejím výraze je zřejmé, že loví v paměti, jestli by přece jen nenašla nějaký konflikt. Aby vyhověla.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Zkusila jsem to tedy jinak: Nikdy tě nenapadlo, že bys byla radši s ostatními dětmi ve škole? Třeba kvůli legraci? Veronika vrtí hlavou. „Brala jsem domácí výuku jako fakt. Neměla jsem srovnání. Do školy jsem chodila vždycky jen na přezkoušení.“
Do rozhovoru se vkládají rodiče: „Vždyť mohla. Po páté třídě udělala přijímačky na osmileté gymnázium. Nakonec se ale rozhodla zůstat doma, když už byla možnost absolvovat formou domácího vzdělávání i druhý stupeň.“
Jsou to kultivovaní vlídní lidé s vysokoškolským vzděláním. Na otázku, co je přimělo učit děti doma namísto toho, aby je posílali do školy, odpovídají velmi upřímně: „Když bylo Veronice šest, nechtělo se mi ještě posílat ji z domova,“ vzpomíná matka. Otec jde víc k jádru věci: „Chtěli jsme mít na děti vliv co nejdéle, předávat jim své zkušenosti, svůj náhled na život.“
Faktem je, že si domů nepustili ani televizi. Na otázku, co dělají po večerech, se předhánějí: „Hrajeme stolní hry. Nejradši Monopoly nebo Osadníky z Katanu. Na to se vždycky hrozně těšíme.“ Veronika rodičům sekunduje: „Mně televize nechybí. Dělám věci z korálků, pletu košíky, tvořím z drátků...“
Počítač s internetem v domácnosti ovšem je. Bratr Dan prý jeden čas jevil slabost pro počítačové hry, „ale omezili jsme to na hodinu, a hlavně jsme nedovolili střílečky. Nahradily je různé logické hry. Už ho to tak nebere.“ Domácí škola je především životní styl Faktem je, že domácí škola není jen učení doma, ale životní styl. Styl, který ovšem vybírají rodiče. Je to jejich volba. Veronika si ve svých patnácti myslí, že dobrá. Pro život se cítí vybavená dobře. Střední školu (zahradnickou) si vybrala sama, a to přesto, že by se byla určitě dostala i na nejprestižnější gymnázium (spolužáci mi říkají – ty jsi našprtaná jako z gymplu, směje se), cítí se tam dobře. Jediné, co jí vadí, je časné vstávání (dojíždí z Prahy do Mělníka). Na otázku, jestli bude své případné děti jednou učit doma, nebo je pošle do školy, odpovídá: „Jak budou chtít.“
Ve skutečnosti však nestačí zeptat se. Aby dítě vědělo, že něco preferuje, muselo by znát alternativu. Veronika ji neznala. Dodnes nezná televizní večerníčky nebo reklamy, na nichž vyrůstala její generace a o nichž budou kluci a holky v jejím okolí možná celý život mezi sebou žertovat. Pravda, umí jiné věci, které třeba neznají ostatní. A rodiče kontrují: Děti, které jdou do školy, přece taky neznají alternativu, v daném případě alternativu domácího vzdělávání. K nepřítomnosti televize v domácnosti poznamenávají, že tato okolnost s domácím vzděláváním nesouvisí. Televizi přece odmítají i rodiny, jejichž děti do školy chodí.
***
Úzké mantinely. Když mluví Veronika o tom, že se jí nejlíp učí „u sebe“, má na mysli své cca dva čtvereční metry společného dětského minipokoje.
