Státní maturitu jsme tu měli. Dobře si ji pamatuji: matika, čeština, ruština, fyzika. Tatínkův oblek, bílá košile a falešná víra, že „pa rúsky užé nikagdá“. Nechci zpátky rok ’89, nechci zpátky ani státní maturitu.
Státní zkoušky šlo pochopit ve starověké Číně, když si dvůr vybíral v písařských testech z desítek tisíc adeptů ty nejschopnější byrokraty. Šlo ji do jisté míry pochopit i za bolševika – maturita definovala jistou míru znalostí a indoktrinace, nutných pro práci v aparátu. Ale dnes? K čemu je státní zkouška, kterou se bude chlubit polovina / dvě třetiny / čtyři pětiny populace?
Touha po státní zkoušce je ve své podstatě skrytou touhou po uspořádaném světě. Touhou po světě, který byl, a už není.
Oco je těžší zdůvodnit smysl a potřebnost celého projektu, o to více s ním lidé intuitivně souhlasí. Na drahé a zbytečné akci je nejbláznivější právě ten souhlas („stát platí vzdělání, tak ať hlídá kvalitu“; případně „ať zatnou tipec špatným školám a líným studentům“). V pozadí úvahy je víra v osvícený stát, jenž je garantem kvality – soukromých škol, televizního vysílání i koblih.
Touha po státní maturitě je ve své podstatě výrazem nevíry ve svobodu.
Kdo doopravdy chce či potřebuje státní maturitu? Stát to rozhodně není, své zaměstnance si vybírá dle mnohých jiných kritérií; většina maturantů nadto nepracuje ve státních službách.
Jestli ji potřebují studenti, ať si za ni zaplatí. Proč má stát utrácet stamiliony?
Jestli ji potřebují vysoké školy, ať si za ni zaplatí. Proč má stát utrácet stamiliony?
Jestli ji potřebují úředníci ministerstva a jím řízených ústavů...
Toto je klíčová otázka: proč stát musí za velké peníze konat dobro, o něž nikdo nestojí?
Většina z nás žije v představě, že složení maturity „cosi garantuje“. Negarantuje. Stejně jako nic negarantuje vysokoškolský diplom. Vysokoškolákem se dnes stávají dva dospělci ze tří, proto nutně univerzitní vzdělání znamená něco krapet jiného než dřív. Touha po státní maturitě jen vyjadřuje velké nepochopení dnešní role vzdělání. Kdo se jen vyučí brusičem skla, riskuje, že za pár let bude zcela bez práce. Kdo se vyučí/vystuduje opravy psacích strojů, riskuje, že za pár let... Kdo vystuduje pouze tištěná média, riskuje...
Proto dnes tráví učením 13 let i lidé, kteří se živí zdánlivě jen rukama. Ale proč je máme trápit státní maturitou, kterou nechtějí a nepotřebují? Čeká nás velký mentální úkol: pochopit, že pro přežití v budoucím světě je potřeba spousta dovedností, které nám sice žádná škola stoprocentně nezajistí, ale delší čas na „učení“ zvyšuje každému šance. A je úplně jedno, zda na konci procesu dokážeme rozlišit vedlejší větu příslovečnou podmínkovou od vedlejší věty příslovečné přípustkové.
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ, redaktor LN
