Já samozřejmě vím, co napsal Milan Kundera o „druhé slze“, tedy o tom, že dojetí nad dojetím je sama esence kýče, ale co naplat, já jsem už několik týdnů jaksi dojatý, naměkko a často mám v očích slzy.
Nemůžu se tomu ubránit, stačí mi málo a už je to zase tam. Útěchou mi může být, že snad nejsem jediný, před pár dny jsme si to přiznali s Ondřejem Štindlem a Ondřej není žádná sentimentální plačka...
A slzy jsem viděl v různých očích v sobotu během koncertu, o kterém píšu na protější straně. Třeba mně tam vlezly ve chvíli, kdy na pódiu po Šimonu Pánkovi mluvila mladá studentka Tereza Vlasáková o demokracii a svobodě a tom, jak to sice máme, ale jaksi nějak špatně. Panebože, tak před dvaceti lety mně bylo taky tolik - a teď by to mohla být moje dcera, ostatně jednu takovou mám. A jsou tam zase.
Takže dvacet let... Strašná fůra času a přitom jako by to bylo včera. Kolik se toho třeba jen vešlo do Havlovy tváře a přitom mi v základu připadá pořád stejná. Nebo kolik jsem si toho nestačil říct s lidmi, kteří během těch dvaceti let navždy odešli. A kolik šancí člověk za tu dobu promarnil, kolik času ztratil a kolika zbytečností dělal a řekl, -a přitom, vždyť to všechno bylo tak krátké.
Co všechno se jenom změnilo a přitom jako by člověk byl pořád na začátku! Stále stejný blbec, jen trochu omletý časem a tím vším v životě. Blbec, který čte článek třeba o tom, jak polská holka Krystina pašovala vzkazy do Prahy - a začne brečet. Nebo vzpomíná na to, jak jeden Východní Němec přiběhl do divadla ve Vratislavi, kde zpíval Kryl, oznámí, že v Berlíně je milionová demonstrace, - a začne brečet.
Nebo napíšu tuhle banální, prostou, ale tvrdím, že nespornou větu - a brečím: listopad ’89 - nejdůležitější a nejlepší věc našeho života. Už je to dvacet let.
O autorovi| Jiří Peňás, redaktor LN
