Mia Farrowová píše o Súdánu. (Ano, ta Mia, kterou myslíte.) Byla v Dárfúru a východním Čadu od roku 2004 třináctkrát, takže její komentář „Obama přehlíží súdánskou genocidu“ (Wall Street Journal, 25. května) je kompetentní, stručný a ponurý.
Vyčítá prezidentovi, že jeho zmocněnec pro Súdán alibisticky navrhl přehrát stíhání súdánského prezidenta Bašíra (za zločiny v Dárfúru) na Africkou unii. A panel Africké unie v čele s bývalým jihoafrickým prezidentem Mbekim to označil za vnitřní věc Súdánu. „V Dárfúru a východním Čadu dál čekají ve zubožených táborech skoro tři miliony duší. Dál padají bomby súdánské vlády, dál se kolem potulují vrazi a znásilňovači,“ píše Farrowová. Tak aspoň by Amerika mohla trvat na tom, že Bašíra dopraví, kam patří – před Mezinárodní trestní soud v Haagu.
A musí to podepsat Mia Farrowová, aby to lidé četli.
*** Americký sociolog a bystrý provokatér Charles Murray přednášel v Bratislavě a časopis Týždeň s ním dělal rozhovor.
Murray považuje za hlavní problém dneška zvyšující se počet dětí, které vyrůstají bez otce. Především chlapcům chybějí mužské vzory: „Když je nemají, napodobují teenagery kolem sebe. A to jsou hrozné vzory.“ Potud nic nového, ale Murray má přímočaré řešení: přestat platit za to, že lidé mají děti. „Rodina je nejstarší lidská instituce, lidi nemusíte nutit ani uplácet, aby si zakládali rodiny. Dělali to vždycky. Přestali s tím, až když to stát začal dotovat.“ To zaskočilo i konzervativce z Týždňa: Neměl by stát podporovat zakládání rodin? „Kdybyste našli způsob, jak dotovat jen tradiční rodinu, tak ano. Ale vlády nevědí, jak by toho mohly docílit.“
Murray propaguje svou ideu posledních let, aby se místo všech sociálních dávek vyplácela jediná, a to každému. V Americe by to bylo 10 tisíc dolarů ročně. Ale spousta lidí je obratem roztočí? „Kouzlo je v tom, že všichni kolem vás vědí, že vám chodí peníze, že dostáváte 10 tisíc dolarů. Když někomu dojdou peníze, obrátí se na charitu a tam se mu pomoci dostane. Důležité však je, že v charitě budou vědět, že žádáte pomoc, a přitom rozhazujete 10 tisíc ročně. Takový člověk dostane radu a to se bude opakovat znovu a znovu.“
Týždeň se ho ptá na slovenskou diskusi o tom, zda má vnitro sbírat údaje o romské kriminalitě. „Pokud máte na Slovensku problém s kriminalitou a máte důvod si myslet, že jedna skupina obyvatel se chová kriminálněji než jiná, je vhodné sbírat informace, které vám umožní na tuto otázku odpovědět. Protože bude-li odpověď NE, rasismus nepodporujete, ale čelíte mu.“ *** Brian Whitmore na blogu Rádia Svobodná Evropa Power Vertical (Vertikála moci) zaznamenává ruské přesvědčení, že našli novou rovnováhu sil s Amerikou.
Třeba politolog Andrej Rjabov z moskevského Carnegieho centra píše na Gazeta. ru, že Washington nijak nekomentoval ruskou dohodu s novým prezidentem Ukrajiny o černomořské flotile a o dodávkách plynu. Pro Rjabova je to model ruské politiky vůči „blízkému pohraničí“: postsovětské elity, které nechtějí demokratické reformy, ale jen udržení své moci, budou navzájem podporovat své „řízené demokracie“. A když jim Západ do toho nebude mluvit, Rusové budou kooperativní, jako to momentálně předvádějí v jednáních o Íránu.
Brian Whitmore tak jasné vytyčení sfér vlivu – tedy že Rusům patří postsovětský prostor – nevidí. Je tu Pobaltí, prozápadní půlka Ukrajiny a Gruzie. I Arménie a Ázerbájdžán raději manévrují mezi Západem a Ruskem, než by se přidali k Moskvě.
*** Roger Cohen v New York Times (24. května) píše o svém ohromení z informace, že v Indii má víc lidí mobil než přístup k moderním toaletám (563,7 milionu oproti 366 milionům). Zbytek textu už není zajímavý. *** Na serveru New York Times (na filozofickém blogu The Stone) píše emeritní profesor filozofie z Columbia University Arthur C. Danto o akci Mariny Abramovičové v Muzeu moderního umění (MoMA).
Zamlada dělala paní Abramovičová veselé kousky, v roce 1977 v Boloni si ona a její tehdejší partner stoupli proti sobě nahatí do vstupních futer, aby se návštěvníci museli mezi nimi prosmýknout. V roce 2002 se v jedné newyorské galerii dvanáct dní postila, též zde močila a svlékala se.
Dnes je jí 64, tři měsíce by se v MoMA postit nevydržela a v Americe by byly s nahotou opletačky. Takže si sedla doprostřed haly do křesla a nechá na sebe dopadat světlo oddělující ji od publika. Proti ní je druhé křeslo, aby si každý mohl přisednout.
Profesor Danto píše, že návštěvníci v průměru tráví před díly v galeriích 30 sekund, ale před mlčící Abramovičovou celé hodiny. I celý den. Danto je vozíčkář a slavný kritik, proto směl přijet před otevřením muzea a koukat na Abramovičovou sám. Zdála se mu „v šamanském transu“, cítil až léčebné účinky... Po deseti minutách uvolnil místo. Hned ho zpovídal televizní štáb.
Jak napsal v reakci pod článkem jeden pán ze Seattlu: Bohatí lidé se spoustou času mívají divné nápady.
***
ROZCESTNÍK
Profesor Danto je slavný kritik, proto se směl na mlčící umělkyni Abramovičovou koukat sám. Hned ho zpovídal televizní štáb. Bohatí lidé se spoustou času mívají divné nápady.
