Člověk často propadá sebestřednosti. A to i co se doby, v níž žije, týče. Jako kdyby literáti, kteří soustruží díla dobovému vkusu na míru, byli vynálezem současnosti, kdy lidé mají čas i peníze na to, aby knihy četli a nakupovali.
Stačí se ale začíst do klasiky a hned je jasné, že byla objevena Amerika. Tak třeba v osmé kapitola Penězokazů Andrého Gida si spisovatel Eduard čte v pařížském rychlíku knihu jiného autora jménem Passavant: „Všecko, co Passavant dělá, ho přivádí do špatné míry, stejně jako všecko, co se kolem Passavanta děje: například články, v nichž vynášejí jeho knihu do nebes. Ano, jako naschvál: každý ze tří deníků, které si koupil, jakmile vystoupil z lodi, obsahuje chválu na Hrazdu. Čtvrtý přináší Passavantův dopis, protest proti článku, který vyšel předešle v tomto deníku a oplýval poněkud méně chválou než ostatní. Passavant v něm hájí svou knihu a vysvětluje ji. Ten dopis podráždí Eduarda ještě víc než články. Passavant má v úmyslu osvítit veřejné mínění, totiž obratně si ho naklonit.“
V doslovu k českému vydání Penězokazů je zmiňován jejich ohlas v české literatuře - Rozhraní Václava Řezáče. Román českého autora vyšel nejnověji v roce 2004 v rámci České knižnice. A zde, v komentáři Jiřího Holého, je naopak zmínka o Penězokazech. Citován je i F. X. Šalda, který v souvislosti s románem francouzského autora psal o boji „o karakternou dokonalost, o domyšlení a dotvoření životní myšlenky, o pravdu proti konvenci, o tvorbu proti lenosti, setrvačnosti, stagnaci, o pravou minci životní proti minci falešné“.
Tato slova jsou velmi zajímavá v souvislosti s dílem Václava Řezáče po roce 1948 - jeho na společenskou objednávku psanými romány Nástup a Bitva. Václav Černý k období 50. let v Pamětech podotkl: „Dvojice Drda-Řezáč zůstane v paměti české literatury navždy spjatá a vždy bude symbolizovat léta nejohavnějšího rozkladu našeho kulturního étosu.“
Při pročítání prvních dvou dílů Dějin české literatury 1945-1989 lze jasně vidět, že 50. léta byla temnou tůní, kde se smočilo mnoho starších autorů, kteří za sebou již měli pozoruhodné dílo. Z druhé strany pak zanechala nesmazatelné stopy na generaci tehdy nejmladší, která stále píše a vydává. Jsou mezi nimi i ti, kteří dnes okázale dávají najevo, že již dávno drží „minci pravou“.
Ale takových passavantů je vždycky víc než těch druhých. Na to asi myslel věhlasný chilský básník Nicanor Parra, když psal věru stručnou báseň Ticho do prdele: „2000 let lží bohatě stačí!“
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
