Mnozí nebudou souhlasit, ale pro mě se letošek nese ve znamení uměleckého selhávání velkých a uznávaných filmařů. Nejkřiklavější případy se koncentrovaly na festivalu v Cannes a do českých kin nastupují v těchto týdnech. Po formální stránce jim nelze nic moc vytknout; „pouze“ jim sem tam něco chybí nebo přebývá.
Série začala novinkou Jima Jarmusche Hranice ovládání, v níž autor diváky po dvě hodiny vystavuje obrazům sice enigmatickým, ale poněkud samoúčelným. Rozervaná objetí Pedra Almodóvara opět sázejí na krásu Penélope Cruz a vypjaté emoce, bez režisérova pověstného sarkasmu však zůstávají utopená v hlubinách červené knihovny. Ang Lee se ve snímku Zažít Woodstock s legendárním hudebním festivalem nepochopitelně minul a nabídl pouze stereotypní historku o hledání sebe sama. Quentin Tarantino pak s Hanebnými pancharty dosáhl dalšího stupně artistní sebezhlíživosti, ať už to jeho fanoušky baví, nebo ne.
Aniž bych chtěl ctěné pány posílat do důchodu a aniž bych chtěl kohokoliv odrazovat od experimentování, myslím na pozdní kousky starých machrů, kteří už nemuseli nikomu nic dokazovat. Z letošních festivalových snímků hlavně na Puškvorec, jejž více než osmdesátiletý Andrzej Wajda buduje s neotřesitelnou jistotou starozákonního kmeta. Myslím i na Moneta a jeho meditativní lekníny, myslím na uvolněné poslední desky Boba Dylana.
Myslím na Rozhovor - nenápadný film, který slavný režisér Francis Ford Coppola vmáčkl mezi první dva díly velkolepého Kmotra. Coppola se v posledních dekádách spíš než režii věnuje pěstování vína. V Cannes letos běželo jeho novinkové Tetro, kterým se vrátil ke komorním snímkům, jež chtěl točit v počátcích kariéry. V rozhovorech se teď netají tím, jak je konečně šťastný. Dějiny kinematografie milují zářivé vrcholy kariér. Někdy jsou však chvíle, kdy se chce člověk schoulit k něčemu, co má lidštější rozměr. V tu chvíli jako by měl k umělcům i k sobě samotnému blíž. Chyby některých filmů mám radši než pyšné mistrovství bez poskvrnky.
O autorovi| Vojtěch Rynda, redaktor LN
