Skoncem roku 2009 se zdá, že šlágrem toho příštího ve světové politice bude Írán. Situace spěje k nějakému vyvrcholení, ze tří důvodů. Za prvé: zemí v posledních dnech opět otřásají krvavé demonstrace. Režim zatýká už i vysoce postavené osoby dnes počítané k opozičnímu táboru a nechá střílet demonstranty jako zvěř. Buď tím vyvolá ještě větší bouře, které ho smetou, nebo mrtvolnou hrůzu (a s ní větší represi). Každopádně vnitřní konflikt v zemi dostoupil vrcholu, po němž by mohl přijít buď průlom nebo zlom.
Za druhé: také íránský jaderný program se dost možná blíží k bodu, z něhož není návratu. Dost možná tu stojí proto, že i tajné služby vydávají protichůdné odhady (aktuálně mají navrch pesimisté). Důležitý je ale dojem, neboť s vážnými, byť hypotetickými hrozbami by západní a aspoň trochu odpovědní lídři jistě měli něco dělat.
S tím souvisí třetí důvod pro naši pozornost: na konci roku vyprší dosud poslední ultimátum od Baracka Obamy. Americký prezident po Teheránu žádá, aby přestal pracovat na atomové zbrani. Celý rok íránští vůdci jeho nataženou ruku odmítali. Ještě doutná naděje, že natažená ruka se Bílému domu nakonec vyplatí, třeba při přesvědčování zbytku světa k uvalení tvrdších sankcí. Pravděpodobnější ale je, že Obama Americe promarnil a íránským inženýrům daroval jeden další rok. Tudíž bude čelit tlaku, aby se z holubice předělal na jestřába.
Z toho všeho vyplývá, že příští rok by Írán mohl být definitivně uznán za neurotický bod světové politiky, schopný zastínit i takové evergreeny, jako je třeba izraelsko-palestinský konflikt. Bylo by na čase - hlavně proto, že ve vládcích dnešního Íránu se středověcí lidé poprvé v historii ocitají na dosah jaderných zbraní.
Čtěte „Z nemocnice zmizelo...“ na straně 5
