Už Bonnie a Clyde dobře věděli, že ve dvou se to lépe táhne, a tak se na bankovní sejfy vrhali společně. Ani v Čechách nejsou výjimkou známé páry, které spolu chodí nejen v životě, ale též do práce. V Poslanecké sněmovně se vídá premiér Mirek Topolánek s partnerkou Lucií Talmanovou, manželé Heřmánkovi spolu vedou divadlo Bez zábradlí a například podnikatelka roku 2006 Linda Vavříková svoji firmu na zážitky provozuje také s manželem. Proč spolu tolik partnerů tráví čas i v profesním životě a pracují bok po boku, když kdekdo varuje před brzkým přesycením a „ponorkou“? Na tuto otázku není jednoznačná odpověď.
Sociologové tvrdí, že lidé dnes v práci tráví více času, a tak si partnera vybírají logicky na svém pracovišti. Partneři také rádi jeden druhého zaměstnávají, ať už z toho důvodu, že jsou žárliví a chtějí mít toho druhého na očích, nebo mu prostě pracovně důvěřují víc než „cizím“ lidem.
Právě situaci, kdy je jeden z partnerů na vyšším pracovním postu v rámci jedné firmy, vidí jako nebezpečnou psycholog zaměřený na pracovní problematiku Luděk Kazda, a to kvůli ostatním zaměstnancům. „Fantazie spolupracovníků je často velmi bujná, zvláště když jeden z partnerů je v roli nadřízeného,“ říká.
Nadřízený by svého partnera neměl v žádném případě protežovat.
Měl by se snažit být v každém případě spravedlivý a otevřený.
Nezavdávat důvody ke spekulacím o případných úlevách pro manžela či partnera. To, že spolu partneři pracují, nemá podle Kazdy vliv na kvalitu jimi odvedené práce.
Přezdívky si nechte na doma Jsou zaměstnavatelé, kteří nechtějí, aby manželé nebo jiní příbuzní působili na jednom pracovišti. Není to zcela od věci. Mnozí partneři mají tendenci přenášet na pracoviště vzájemné osobní problémy. Nebo mají tendenci jednat vzájemně příliš familiérně, ovlivňovat partnerovo rozhodnutí, vstupovat mu do řeči, dohadovat se s ním.
Nejde přitom ani tak o rozptylování sebe samých, ale o kolegy. Obecně se proto radí nenosit si do práce soukromí, třeba láskyplné přezdívky jako medvídku, zlatíčko apod.
Obecnou radu, jak si stanovit s partnerem pravidla, jde dát těžko. Záleží, zda jde o partnery, kteří třeba společně podnikají, zda jsou jen na stejném pracovišti, ale profesně se nesetkávají, kolik mají spolupracovníků, v jakém pracovním vztahu mezi sebou jsou atd.
Podle psycholožky Aleny Sehnalové je především třeba si vyjasnit, co vše partnery ve společné práci čeká. Jak by se měli chovat, co dělat a co si odpustit. Jak spolu budou komunikovat, reagovat v jednotlivých situacích. Měli by si jasně vymezit role, které budou zastávat.
Pokud si partneři nejsou jistí, zda vše zvládnou bez větších potíží, mohou se obrátit na psychologa. Ten dokáže nestranně zvážit, zda je zde předpoklad úspěchu, zda stačí probrat a dohodnout způsob jednání nebo nacvičit role. Doporučením je také zařadit do programu „relaxační den nebo večer“, který by partneři trávili odděleně s vlastními přáteli, mimo práci, rodinu nebo i společné přátele, kde se odreagují, mluví o nových tématech a domů přijdou odpočatí a s novými myšlenkami.
Rovnost mezi partnery Co se partnerské rovnosti týče, podle Aleny Křížkové z oddělení Gender & sociologie Sociologického ústavu Akademie věd ČR se naše společnost stává uvědomělejší. Ale v evropském srovnání stále patříme mezi spíše konzervativní státy. Stále hrají velkou roli stereotypy, podle kterých je u mužů důležitější kariéra a u žen rodina.
Proto se ženy lépe smiřují s podřízenou pozicí vůči svému muži. Muži na rovnější vztah dávají hlavně ke stáří a často v druhých manželstvích, když mají později další dítě v novém vztahu. Teprve tehdy si uvědomí, o co přišli s prvními dětmi, když rodinu nechávali na partnerce.
Rizikem práce s partnerem je pomíchání rolí. Každý člověk má připravené šablony jednání pro různé situace. Doma může být třeba chytrolín, co snědl všechnu moudrost, hrdý a sebejistý, ale v práci podlézavý trouba. Partner zvyklý na jednu roli může být znechucen rolí svého milého v práci.
Obecně se páry vyskytují na stejném pracovišti v odvětvích, kde si dokážou dát zpětnou vazbu a reflektovat situaci. Jsou to většinou podnikatelé, učitelé, ale často i novináři.
Například Karel s Veronikou spolu už od začátku devadesátých let mají prodejnu. Připouštějí, že si tahají práci i domů a baví se hlavně o ní. „Nevím, o čem bychom se bavili, kdybychom spolu nepracovali,“ přiznává Karel. Za obrovskou výhodu považují, že spolu vše prodiskutují. „Já Karlovi vždycky řeknu, co podle mě udělal špatně, to by si asi žádný jiný netroufl,“ říká Veronika.
Jeden na druhého se může spolehnout. Jejich hovory jsou často živelné. Na zmínku, že podle genderových studií mají partneři sklon práci své partnerky podhodnocovat, reagují téměř hádkou. Veronika souhlasí a říká, že manžel se o ní často vyjadřuje jako o „pomocné síle“. Karel odpovídá, že podobné studie vydávají ženy, a tak jsou na ně zaměřené. Dodává, že on toho má opravdu více na starosti a manželka ručí „jen“ za účetnictví.
Hádají se prý často, ale podobné hádky nepovažují za destruktivní. Naopak jsou rádi, že před sebou nic neskrývají a vědí, co druhý dělá nebo co si myslí.
