Je radost vidět režiséra Jana Schmida, jak v letu přímo na scéně podsouvá hercům impulzy, zdržuje aktéry k přídavku, mění scénosled. Náhle vedle sebe stojí Josef Fučík z „první vlny“ a Marek Eben, Ondřej Havelka i Jiří Havelka. Jeviště je pořád plné, herci „se zapomínají“ a jen tak tu jsou. V projekci připlouvají útržky starých inscenací, Michelangelo Helšus vynalézá perspektivu, Jaroslava Kretschmerová svádí Matěje Poctivého k uloupení státního pokladu, Martin Dejdar je zas Kafkův Karel na cestě do Ameriky. Trumpetista v černých brýlích a s parukou sóluje a mizí, ne všichni poznají, že je to Oldřich Kaiser. Luděk Sobota se snaží zazpívat starý swing, Lábus by měl dostat Slavíka, Miroslav Kořínek hraje repertoár za poslední půlstoletí. Jiří Schmitzer je duch bigbítu, Ladislav Gerendáš: „Tak málo lásky pro cikána zbývá!“, Jiráňovy písničky na Shakespeara, klezmerská kapela Klec ve stínu Masarykova koně, Pygmalion Rychlá pod sprchou. Zdeněk Hořínek cituje Tolstého, Petr Vacek paroduje Hořínka. Věrné milování.
Všežravý skupinový duch Ypsilonky umí nechat vyznít svébytné hosty, jak dokládají Roman Janál i Josef Zíma (oba aktéři současných představení, Zíma v jazzu i opeře dost fascinující). A uprostřed dojetí, při finálním shromáždění, velí Schmid zničehonic plnému jevišti zasloužilých členů padnout zpomaleně k zemi. Překvapená scéna se nějak skládá, poezie přebíjí jímavost. I při oslavě všeho minulého se v tomhle divadle myslí na to, co je teď a tady.
O autorovi| PAVEL KLUSÁK hudební publicista
