Ke čtení článku ve středečních Hospodářských novinách o těžkém údělu investorů do fotovoltaiky je dobré mít po ruce krabici papírových kapesníčků. Tolik srdceryvných příběhů o podnikatelských nadšencích, kteří přijdou pro dobrotu na žebrotu, na jednom místě aby pohledal. Chtěli z fotovoltaických zisků rozvíjet jiné, ještě mnohem bohulibější aktivity, či se zajistit na stáří, a teď se strachují, že se na ně v rodném městě budou dívat jako na bankrotáře. „Jen v příštím roce prodělá elektrárna přes čtyři miliony korun,“ vypočítává jeden, proč nebude moci splatit dvanáctiletý úvěr. „Při solární dani budeme muset na provoz doplácet asi 10 tisíc měsíčně,“ naříká majitel malého zdroje. Ano, je to podraz. Ti lidé počítali s tím, že jim na provoz budeme doplácet my. A teď by měli doplácet sami?
Zároveň mají v jistém smyslu pravdu. Stát nejdříve takto nastavil podmínky, a pak cukl. Investoři jsou na tom podobně jako lidé v Irsku, kteří uvěřili bankéřům, že si mají půjčit a investovat do nemovitostí, jejichž cena neustále jen poroste. Taky je těžké říct, že je to jejich problém, že takovému nesmyslu uvěřili, když je přitom asi dva lidi varovali, že to špatně dopadne. U nás je ovšem vina státní svévole jednoznačná. „Nemůžu pochopit, jak mohl stát tak nečekaně změnit podmínky pro podnikání, které předtím podporoval pobídkami,“ zlobí se jeden z investorů. „Už nikdy nebudu věřit byznysu, který záleží na politicích,“ uzavírá jiný. Ten, koho to dosud nenapadlo, si tu lekci zaslouží. Celospolečenské škody opožděného vládního reverzu ovšem není radno přeceňovat. Fotovoltaická asociace například tvrdí, že nová opatření ohrozí 5000 pracovních míst. Vedle nich je ale třeba položit částku, kterou bude třeba solárním baronům za jejich pokrokovou elektřinu zaplatit: 30 miliard ročně. Za ty peníze bychom každému z těch 5000 ohrožených mohli zaplatit šest milionů za to, aby zůstal sedět doma.
Prezident Klaus opět, tak jako často, přestřelil (a dostal se tak do médií). Jak referovaly snad úplně všechny zpravodajské servery, Klaus odhodlání sociálních demokratů napadnout rozpočtové škrty u Ústavního soudu komentoval slovy „Byl by to konec demokratického systému“. Ale nebyl - anebo nastal už dávno, protože poslanci (hlavně, ale nejen sociálnědemokratičtí) napadají u ÚS kdeco už léta. Prezidentův komentář ovšem působí méně hystericky, uvědomíme-li si, že vychází z přesvědčení, že samotná možnost, aby 41 poslanců nebo 17 senátorů podalo k soudu návrh na zrušení zákona, již náš zákon o Ústavním soudu obsahuje, je od základu chybná. Pro tento názor lze shromáždit dobré argumenty. I proto mě ze zpravodajství o rozlučce pražského primátora (kde Klaus mluvil) více vyděsila jiná věta: „Bém propukl ve spontánní smích.“
O autorovi| MARTIN WEISS, komentátor LN
