Jeho příběh připomíná zlatý sen postkomunistické éry. Jenže i na tuhle rozesmátou bezstarostnost dolehli démoni totalitních časů.
Jaromír Jágr, který se znovu vrátil do hokejové reprezentace a stal se největší osobností výběru Vladimíra Růžičky na začínajícím světovém šampionátu, nastartoval svou slávu v roce 1990.
Měl vlastně ohromné štěstí, protože mohl vyrazit za něčím, co bylo zapovězeno generacím skvělých českých hokejistů před ním. Bylo mu sedmnáct, když se zhroutil komunistický režim, a neuplynul ani rok a Jágr už okouzloval kanadskoamerickou NHL.
Rozesmátý mladík s vlajícími vlasy, který sám legendu přiživil tím, že si na dres vtiskl číslo 68 na počest pražského jara i roku, kdy zemřel jeho dědeček, jehož komunisté zavřeli před tím do jáchymovského lágru.
Hledá se šéf kabiny. Zn.: marně Jaromír Jágr se stal symbolem nové doby a neomezených možností. Sbíral ceny pro nejlepšího borce sezony, na přelomu tisíciletí se po ledě neproháněl lepší hokejista.
„Strašně dlouho šlo všechno hladce,“ vyprávěl v rozhovoru pro LN v roce 2002. „A proto jsem pak najednou koukal. Stačilo, abych jednou nesplnil něčí očekávání, a všechno se obrátilo proti mně,“ vzpomínal na rok 2001, kdy se ošklivě uzavřela pittsburská kapitola a začalo Jágrovo hledání. Hledání, které pokračuje dodnes.
Padl tak mýtus, že Jágr vytěžil maximum z toho, co doba nabízela -propracovaný systém mládeže, který vybudovali totalitní soudruzi, mohl opustit právě včas a svobodně se rozletět do světa. Jenže ve chvíli, kdy se měla kariéra přehoupnout do druhé poloviny, přišly potíže, na něž nebyl Jágr připravený.
Český hokej - a obecně i český sport - totiž uměl do mladých nadějí nacpat díky poměrně tvrdému drilu dovednosti, ale nedokázal vychovat vůdce, který by tým strhl chováním na ledě i mimo něj, který by dokázal převzít zodpovědnost při jednání s hráči, s médii a veřejností.
Vrchol, k němuž se český fotbal a hokej při hledání úspěšného lídra a kapitána zatím dobral, je „nemluvný a samorostlý dříč“, ať už jej naplnili fotbalisté Němec či Nedvěd, nebo hokejista Reichel - výjimkou tohoto modelu byl a je pouze Vladimír Růžička.
A jakkoli se Jágr nebál říkat své názory a na veřejnosti vystupoval jako sebevědomý, vtipný chlapík, jeho vědomí rozežíraly pochybnosti. Ve chvíli, kdy všichni očekávali - trenéři, spoluhráči i fanoušci - že se stane velkým šéfem kabiny, ať už v klubech NHL, nebo v národním týmu, dostal se Jágr do úzkých. Neměl na to správnou povahu, ale ani ho k tomu nikdo nikdy nevedl. To je minus, v němž prohrával se svým velkým kanadským učitelem Lemieuxem, ale i s Gretzkým, Yzermanem, Messierem nebo třeba čerstvě s Crosbym.
„Lidi si o mně většinou myslí, že jsem lepší hokejista, než jsem. A tuhle svoji představu, kterou mají v hlavě, neustále porovnávají se skutečností. Pro mě je pak hrozně těžké splnit jejich očekávání. Vlastně nemám co získat, můžu jenom ztratit,“ popisoval Jágr.
Zklamané naděje Jaký by asi byl hráč, kdyby se narodil v Kanadě nebo kdyby byl o patnáct let mladší? Došel by také až na vrchol? Nebo by byl ještě lepší právě díky sebevědomí?
Jisté je, že pokud by hrál hokej, válel by nyní nadále v NHL.
Protože právě zklamání z nenaplněných očekávání ho nasměrovalo tam, kam by to v devadesátých letech minulého století nikdo nečekal.
Od vysněného západního stylu života se geniální hokejový útočník a kupodivu přemýšlivý hokejista dostal při hledání smyslu normálního i hokejového života až k pravoslaví a k Rusku.
Svůj obrat dokonal Jágr minulý rok, kdy dal po sedmnácti letech vale NHL, ačkoli měl reálnou šanci, že se během pár let stane druhým nejproduktivnějším hráčem ve staleté historii zámořské soutěže...
A ironií osudu zamířil na Sibiř jen pár týdnů před 40. výročím srpnové okupace. Původ svého čísla na dresu ovšem nezapomněl kladenský rodák při svém příchodu vysvětlit zvědavým ruským novinářům.
K Rusku se Jágr upnul i proto, že v tamním hokeji stále rezonuje obtisk sovětských časů a Jágrovi, který v obdobném systému vyrostl, jsou takové poměry srozumitelné, ať už se fanouškům líbí, či ne.
Jenže se zdá, že ani na sklonku kariéry nepřestal Jágr tápat, o čemž svědčí úvahy, že by se znovu mohl vrátit do NHL. A zůstává také jeho nevyjasněná role v národním týmu, kde chce být nejlepším hráčem, ale rozhodně ne kapitánem a vůdcem mužstva.
Čtěte zpravodajství na str. 24 a 25
O autorovi| Martin Prachař, redaktor LN
