PRAHA Slavná filmová a divadelní herečka Zita Kabátová se dnes dožívá 97. narozenin. Velkou oslavu ale neplánuje, posledních pět let je totiž pacientkou Léčebny dlouhodobě nemocných v pražské motolské nemocnici. Přesto ji stále ještě neopustil smysl pro humor ani její pověstná jiskra, díky které si zahrála v šedesátce filmů.
Na nemocniční lůžko ji upoutala zlomenina krčku kyčelní kosti. Kontakt se světem i tak neztratila, a to hlavně díky častým návštěvám svých nejbližších, mobilnímu telefonu i televiznímu ovladači. Nejraději se dívá na filmy pro pamětníky, při nichž vzpomíná na své partnery z filmového plátna. Dohromady si zahrála v 56 snímcích a jen v roce 1939 jich vzniklo jedenáct.
Herečka v polovině 30. let začínala v operetě, pak tři sezony působila v Divadle Oldřicha Nového. „Byla jsem zpěvandule, hop sem, hop tam. Až Nový mě naučil normálnímu hraní, přes něj jsem se dostala k činohře. Tehdy jsem se přesvědčila, že se divadlo musí cítit,“ prozrazuje Kabátová své krédo.
Po válce přišel zákaz Fričovy Počestné paní pardubické (1944) pro ni byly nadlouho filmem posledním. Objevila se totiž za nacistické okupace i ve dvou německých snímcích, a po válce jí proto zakázali veřejně vystupovat. „Přitom to byl Pragfilm, domácí společnost, kde byli samí Češi. Já byla zkrátka ten vyšší strom, do kterého to prásklo,“ vzpomíná dnes.
Koncem 90. let Kabátová vystupovala na jevišti pražského Divadla pod Palmovkou v Hřebejkově inscenaci Nebezpečných vztahů, v Michálkově Zapomenutém světle a Babím létu a účinkovala v Trojanově filmu Želary vedle svého jevištního partnera Svatopluka Beneše. „Zajímavé je, že ve filmu jsme spolu do té doby nikdy nehráli. To víte, on byl štíhlý a dlouhý, já menší a tlustší, on hrál u Friče a já u Slavínského,“ vysvětlila. Jejím prvním idolem byl Jiří Plachý. Ráda hrála také s Burianem. „Burian byl jedním z mála herců, který směl na place při natáčení říci stop, kdy sám chtěl,“ uvedla herečka.
Podle svých slov vzpomíná ráda – vždycky si tak procvičí mozek. Je tedy vděčná i za pravidelné návštěvy publicistky Marie Formáčkové, která podle jejího vyprávění napsala již pět knížek. Teď dokonce připravují tři najednou – o mužích, o psech a o společenském chování a prvorepublikových mravech, ty jí přirostly k srdci.
„Chodí ke mně pravidelně každý týden a vždycky ze mě něco vymáčkne... Úžasné na tom je, že si můžu pustit pusu na špacír a nikdo mě přes ni nemůže majznout. On už si to nikdo jiný nepamatuje, všichni už odešli. Ale já nikdy neměla na nikoho spadeno, byla jsem veskrze dobrej člověk,“ vypráví Kabátová a vzkazuje všem: „Jsem tu a pamatuju si.“ A dokud to půjde, tak se prý bude držet.
lidovky.cz
Více informací, fotografií i video najdete na www.lidovky.cz/lide
