Německo prodlužuje běh jaderných elektráren, neboť proud stojí více než strach z atomu
Strach z atomu se řadí mezi obecně přijímané obavy bohaté západní společnosti. Politici ho berou coby realitu patřící vlastně do stejné kategorie, jako jsou obavy z nezaměstnanosti, klimatických změn, epidemií či genetických výzkumů. Společnost, jež ztratila obavy z boha, hříchu, válek či hladu, hledá za ně ovšem náhrady a nachází je. I tyto moderní strachy jsou motivovány spíše vírou než reálnou zkušeností. Symboly jako Hirošima nebo Černobyl se s úspěchem používají i v situacích, které se veškerým analogiím vymykají – jen proto, že je spojuje děsivé slovo atom. Kde je hranice onoho strachu?
Tu hranici teď ukazuje Německo. Krok, který v neděli schválila vláda Angely Merkelové, působí jako detail v rámci běžné provozní údržby: doba fungování tamních atomových elektráren se prodlouží v průměru o dvanáct let – u starých reaktorů o osm let, u reaktorů zprovozněných po roce 1980 o čtrnáct let. Jenže tenhle „provozní detail“ teď dělá revoluci.
Je to revoluce proti přesvědčení, že my, občané a voliči, budeme mít všechno tak, jak si ideálně přejeme – energii zároveň čistou, bezpečnou a levnou. Je to revoluce proti zdánlivé jistotě, že to, v čem nás jedna politická garnitura ubezpečí, nová garnitura zachová. Je to revoluce proti zákonu o vystoupení z jaderné energie, který před osmi lety prosadila červenozelená vláda. A přece to, co působí jako revoluce, je vlastně jen návrat k rozumu.
Německá vláda neprodloužila běh jaderných elektráren jen z plezíru, aby dokázala svým předchůdcům, že jejich pravidla převálcuje. Odhodlala se k němu v přesvědčení, že stoupající ceny proudu z alternativních zdrojů právě racionalitě nahrávají – že zkrátka cena proudu dnes váží více než strach z atomu. Je to skutečně tak? To teprve uvidíme při nadcházejících protestech. Na to, že přijdou, můžete vsadit výplatu.
Neberte nám naši víru Německý zákon z roku 2002 o vystoupení z jaderné energie (v originální stručnosti a údernosti Atomausstiegsgesetz) byl motivován vírou, že atom je prostě zlo, které je třeba potírat – a zbavit se ho co možná nejdříve. Jenže nebyli by to tehdy vládnoucí socialisté, aby jeho znění nestylizovali podle víry („vaše řeč budiž ano ano, ne ne“), nýbrž podle ohledů na zaměstnanost. Zákon proto nenařídil okamžitou likvidaci zla, rozuměj provozovaných reaktorů, ale stanovil data jejich postupného odpojování. Kdy měl zhasnout poslední reaktor? To je právě potíž. Podle některých zdrojů v únoru 2022, podle jiných v roce 2025. Německý zákon totiž operuje s termínem „zbytkové množství elektřiny“, které je tomu kterému reaktoru připsáno. A protože „zbytková množství elektřiny“ se dala mezi některými reaktory vyměňovat, celé to trochu připomínalo obchod s emisními povolenkami na oxid uhličitý. Je to definitivní konec, nebo byznys? Toť otázka. Když před pěti lety červeno-zelenou vládu nahradila velká koalice, s ničím se nehnulo. Ne snad že by si to tak Merkelová přála, ale sociální demokraté chtěli dodržet to, co dohodli s předchozími partnery, a nikdo se nedivil. Ale když se tehdy nikdo nedivil, proč se diví teď, když černo-žlutá vláda (konzervativci a liberálové) jen posunuje parametry zákona? Tady si opět bere slovo víra se svou tezí, že atom je ďábel, ztělesněné zlo.
Racionální argumenty na protiatomové věrozvěsty nezabírají. Je obecně známo, že sluneční a větrné zdroje elektřiny nejsou dostatečně spolehlivé (alespoň v naší části Evropy). Ale jakmile někdo řekne, že dokud spolehlivé nebudou a dokud požadujeme čistou energii, musí je suplovat elektrárny jaderné, je oheň na střeše. A jaká je alternativní možnost? No přece uhelné či plynové, tedy produkující CO2. Zajímá věrozvěsty, že poběží-li jaderné elektrárny dále, Německo srazí svou hladinu emisí CO2 o 5 procentních bodů níže, než by se to podařilo bez atomové energie? Ne, to jsou argumenty jen pro racionalisty.
Zblbli Japonci, nebo Evropané?
Brzy – na chystaných protestech – uvidíme, zda podíl rozumu v Německu stoupá, či klesá. To, o čem byla dosud řeč, se týkalo jen posunu parametrů v atomovém zákonu, dvanáctileté prodloužení běhu moderních reaktorů, jejichž životnost se udává na minimálně šedesát let. A teď si zkuste představit, co by se dělo, kdyby vláda Angely Merkelové chtěla „vystoupení z atomu“ úplně zrušit.
Je to pozoruhodné, a ještě pozoruhodněji to vyzní při srovnání se statistikou absolutních čísel. To, že nejvíce „atomového proudu“ vyrábí Amerika, nepřekvapí. Ani to, že druhá je Francie. Ale že třetí je Japonsko? Japonsko zosobňuje zemi, kde si nikdo nedovolí bagatelizovat Hirošimu ani hrozbu zemětřesení, a přece provozuje i staví atomové elektrárny, takové, kterých se Evropa zbavuje. Zásadní otázka zní takto: zblbli Japonci, nebo Evropané?
***
Zajímá protiatomové věrozvěsty, že poběží-li jaderné elektrárny dále, Německo srazí svou hladinu emisí CO2 o 5 procentních bodů níže, než by se to podařilo bez atomové energie?
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN e-mail: zbynek.petracek@lidovky.cz
