Každý novinář se tetelí, když může něco ze své práce přirovnat k aféře Watergate. Komu by taky nelahodila představa, že by ho ve filmu hrál Dustin Hoffman nebo Robert Redford. Ta aféra měla vedle filmového zpracování ještě jeden důležitý efekt: metody, jejichž součástí je kriminální narušování soukromí – odposlouchávání, vydírání, krádeže dokumentů – z americké politiky, přinejmenším té nejvyšší, v podstatě vymizely. Procházely Kennedymu i Johnsonovi, ale Nixonovým sebedestruktivním soubojem se cosi zlomilo. Ani dnes samozřejmě americká politika není prostá špíny, ale pokud se využívají diskreditační informace, tak z veřejných zdrojů či nahodile uniklé. Poučení z watergateského vývoje si všichni vzali k srdci, což se projevuje i v tom, že se nikdo tak hystericky netřese o kontrolu nad „silovými resorty“ (pronikání tohoto novorusismu do češtiny by nás samo o sobě mělo znepokojovat). Je zajímavé, jak se politické kultury od sebe v tomto liší. Opačný extrém je patrně Itálie, kde jsou úniky z vyšetřovacích spisů ještě rozšířenější než u nás. Jak napsal jeden komentátor, „kdyby Stasi řídila televizi MTV, výsledkem by bylo něco jako italské noviny.“ Poslední smršť dokumentů odhalující (ne) tušené aspekty činnosti Věcí veřejných proto vzbuzuje ambivalentní pocit přecházející v nevolnost. Jistě je důležité, aby pravda vyšla najevo. Ale – odhlédnuto od toho, co je pravda – mělo by nás urážet, že někdo využívá naší schopnosti být pobouřen jako politického nástroje. Co je výsledkem toho, když na nějakého člověka „na dva dny nebo na týden posadíme někoho, abychom věděli, kde je, co dělá, s kým se stýká a potom se pokusíme infiltrovat natvrdo do toho jeho prostředí“? Co sděluje člověk vyhrožující „pokud mě vyloučí, budu mluvit“? Že něco ví, doteď mu to nevadilo a nevadilo by mu to dál. Ale najednou to chce zveřejnit. Proč? Protože někdo bude veřejně znemožněn. Ale to jenom kvůli nám, že se naštveme. Až nám začne být všechno jedno, nebude mít pohrůžka zveřejnění žádnou sílu. Možná už k tomu došlo, jen si toho ještě nikdo nevšiml. Dalším případem vzbuzujícím ambivalenci je případ pana Michálka. Tento muž zdokumentoval významný pokus o tunelování Fondu životního prostředí. Ale proč je kvůli tomu třeba ignorovat vše ostatní, co je o něm známo? Exministryně Bízková, sama vytlačena z úřadu Drobilovými lidmi, sdělila evidentně překvapené reportérce, že právě pan Michálek na hodinu vyhodil z Fondu několik „naprosto nezkorumpovatelných, férových lidí s tahem na bránu“, kvůli čemuž kolabuje program Zelená úsporám. Kdyby to udělal kdokoli jiný, novináři by se jistě zajímali, jak se to stalo a jaká z toho bude vyvozena odpovědnost. I hrdina boje proti korupci má právo na rovné zacházení.
O autorovi| MARTIN WEISS, komentátor LN Autorem rubriky dnes mimořádně není Ondřej Štindl
