Doslechl jsem se o extrémním golfu. Nedovedl jsem si představit, jak to má vypadat, ale bude se to prý hrát na sjezdovce. Panečku, co kdyby se hrál extrémní fotbal. Bosé nohy, betonový míč a bláto.
Nebo extrémní šachy. Nejspíš v sauně a v kožichu. Nevím, které „týpky“ to vede k vymýšlení takových extrémních hrátek, ale nemyslím, že třeba zrovna Tigera Woodse nebo jiné špičkové borce s velmi nízkým handicapem.
O extrémním divadle jsem už kdysi četl. Nic nového pod sluncem. Bylo tam všechno podle Stanislavského, i ta smrt byla pravá. Ve skutečnosti by ale brzo došli herci. Ani ty gladiátorské hry nebyly až tak strašně smrtelné, jak nás kdysi učili v dějepise. Brzy by došli gladiátoři, a kde pořád nakupovat nové? Navíc o peníze jde až v první řadě, že.
Extrémní kuželník vlastně vymyslel už Jára Cimrman na Špilberku. Hrál se s ocelovými koulemi a s živými figurami, což byli vězni. Když po čase vězni začali docházet, přešlo se na dřevěné kolky.
A extrémní atletika? No, tu přece vymyslel taky Jára da Cimrman, když vyvinul tretry s hřeby dovnitř, takzvané koniášky. Lidská tvořivost ve vymýšlení hovadin nezná mezí.
Je fakt, že mezi tím se přijde i na senzační věci.
Zajímavé je také užívání a posunování superlativů. Kdysi byly písně označovány jako hity. Později superhity. Momentálně jsou to megahity. Teď čekám, za jak dlouho se nám objeví gigahity. Terahitů a hexahitů už se nejspíš nedočkám. No, když jsem ale viděl, jak devadesátidevítiletý Japonec běží 100 metrů... No, běží, spíš jde, jeden nikdy neví. To je taky extrémní atletika, že... ehm.
O autorovi| Richard Tesařík hudebník a herec
