Před týdnem letělo od Vyšehradu směrem k Palackého mostu něco neuvěřitelného. Vypadalo to jako velká bílá šipka, snad to ani nepohnulo křídly a mířilo to přesně a elegantně pod mostní oblouk. Něco mezi letadlem a lodí. Zato na druhé straně mostu, u nábřeží směrem k Mánesu, se nabízel obraz docela přízemní. Dítě a otec krmili velké bílé ptáky plující v hloučku u břehu. Najednou se jeden pták ohnal dlouhým krkem po druhém, štípl ho a sklonil se rychle pro sousto. Něco mezi baletkou a hadem.
Pro ten letící úkaz i tu klovající nenechavost máme jediné slovo: labuť. Most oba výjevy odděloval, jako bychom si mohli vybrat mezi bílým a černým pohledem na svět. Jenže most taky umožňoval vidět z nadhledu celek, obě krajní labutí možnosti. Ta složitá stvoření s tak širokým rozpětím však mají možností mnohem víc. Proto symbolizují věci nejvyšší i nejnižší - dokonalost i smrt, krásu i pýchu - a proto je stále potkáváme v lidských výtvorech. V posledních holých dnech se labutě v ulicích i knihách vyjímají zvlášť nápadně. Co chtějí říci?
Nedávno vyšla znovu Magorova summa, soubor všech dosavadních sbírek Ivana Martina Jirouse. I v názvech obsažených knih, jako jsou Magorovy labutí písně a pozdější Ubíječ labutí, Jirous pokračuje v tradici, která je starší než Mácha („Ani labuť ani Lůna oblaky neoře...“), než Shakespeare (a jeho labuť plující proti proudu), než středověk („Labuť, divný pták, spievá, umieraje, také já, smutný žák, umruť v túhách spievaje...“) nebo svatý Hugo z Lincolnu z 12. století s labutí věrnou jako pejsek či svatý Ludger z 8. století, jemuž labuť pomáhala v zázracích. Není to pták biblický, ale antický. Nejvlivnější labutě světové literatury se vyskytují v Platonově dialogu Faidón (Oikumené 2005). Sokrates před smrtí se v něm ztotožňuje právě s labutěmi, „které když ucítí, že mají zemříti... zpívají nejvíce a nejkrásněji, radujíce se, že mají odejíti k tomu bohu, jemuž jsou služebnicemi“.
Labutě tedy vždy něco říkají o svobodě. Povídka Kolotoč Jana Balabána (2004) začíná obrazem mechanických labutí z pouti. Dětská ruka ovládá kolotoč jen zdánlivě, protože točí někdo jiný. Ale pouťové labutě našeho dětství mají ještě jednu zvláštnost. Ani ve vzduchu neletí, ony plavou. Křídla způsobně složená podél zadku. Nepoužívají je.
Možná největší labuť na světě dnes visí na rekonstruovaném Rijksmuseu v Amsterdamu, na obří reklamě firmy Philips. Na obraze stojí labuť dramatická, s rozkročenýma nohama, bojovně zkrouceným krkem a roztaženými křídly - jedním chrání hnízdo za sebou a to větší vztahuje k řece, odkud se blíží lovecký pes. Stejný obraz Jana Asselyna Ohrožená labuť, namalovaný někdy před rokem 1652, se vloni objevil na obálce českého překladu prózy Růže z masa Jana Wolkese z roku 1963. Proč?
„To je poprvé, co vidím nad městem labutě... Jsou bělejší než sníh. Letí na sever, zimě v patách. Jsou to svatí ptáci. Člověk se jich nesmí dotknout. Byl by za to potrestán. Před válkou jsme je jedli na Vánoce,“ vypráví hrdina Daniel. Sám labutě jíst odmítal. Jednou o Vánocích za války nechal jeho tatínek přes noc živou labuť svázanou na balkoně. Daniel ji hladil po krku, pak ji rozvázal a vyhodil ven. Ráno ji našli mrtvou se zlomeným vazem. „Nemohla létat, protože měla zastřižená křídla.“
„Osvobození je vždy deziluze,“ řekla mi nedávno překladatelka této Wolkersovy knihy Olga Krijtová, když jsme hovořily o poválečném Nizozemsku a jeho literatuře. Až v té chvíli mi to došlo: že přistřižená křídla může mít nejen osvobozený člověk, ale i celý národ nebo země.
Labutí se člověk nesmí dotknout. Byl by za to potrestán. Před válkou jsme je jedli na Vánoce.
O autorovi| Daniela Iwashita, redaktorka Orientace
