Transparentnost je slovo docela módní a jaksi z principu dobré. Nikdo proti ní nic nemá, alespoň ne na veřejnosti, nikdy jí nemůže být příliš. V kontextu poměrů zdejšího veřejného života, v němž jsou normou všelijak motivované zákulisní dohody, by jeden skoro souhlasil. Pochybnost se ale vkrádá...
Média na celém světě v končícím týdnu zaměstnávaly depeše amerických diplomatů, které zveřejnil server WikiLeaks. Rozebírala nejenom informace, které ty dokumenty obsahují -za pozornost by v tomhle ohledu stálo, jak moc teorií, které kdekdo s velkou autoritou hlásal, uniknuvší depeše nepotvrzují ani v nejmenším. Diskutuje se i o tom, jestli bylo správné je zveřejňovat, zda má smysl házet do veřejného prostoru takový objem nezpracovaných informací, jestli si demokratický svět může dovolit, aby jeho diplomacie byla do takové míry transparentní. Možná je ale ta diskuse už opožděná. V době, kdy jednotlivcům nečiní nejmenší potíž o sobě zveřejňovat intimní informace a vystavovat je na odiv fakticky komukoliv, se asi dá čekat, že titíž jednotlivci budou mít za správné a žádoucí, aby stejně „transparentní“ byly i demokratické instituce a lidé, kteří v nich pracují. Charakter a motivace zakladatele WikiLeaks Juliana Assanga jsou z toho hlediska vlastně druhotné - to, co dělá, je logická extenze toho, co dělají když už ne všichni, tak miliony dalších. A je po tom taky poptávka, ne možná ani tolik mezi lidmi, kteří se třeba o zahraniční politiku hlouběji zajímají, jako spíš mezi těmi, kteří k životu potřebují iluzi informovanosti, vědoucnosti, pocit suveréna, který rozumí všemu, protože také všechno ví - česky se tomuto typu persony říká Brouk Pytlík. Zveřejněné depeše tedy nejsou výstřelek, vybočení z normy, ale zárodek nějaké normy budoucí - ne nutně formulované v nějakých pravidlech. V myslích mnoha lidí ale představují ideální podobu věcí, jež by podle nich měly být „radikálně transparentní“.
Jako o ideálu mluví o tom stavu zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg: „Člověk má jen jednu identitu... Doba, kdy vystupoval různými způsoby před spolupracovníky, přáteli a jinými lidmi, je u konce... Mít dvě identity je projev nedostatku integrity,“ řekl k tomu v rozhovoru s novinářem Davidem Kirkpatrickem. Málokdy člověk narazí na blbost formulovanou tak kondenzovaně a přesně a málokdy si vůči ní připadá tak bezmocný - jako kdyby v těch slovech nebyl vyjádřen názor jednoho člověka, ale promlouval jimi neotřesitelný duch doby. Dává nahlédnout do toho skvělého budoucího světa, v němž diplomati, koželuhové i kulturní antropolgové budou na veřejnosti nosit jenom jednu tvář, nebude mít smysl pokoušet se o nějakou přetvářku, nebude žádné pokrytectví, které umožňuje, aby dnešní svět jakž takž fungoval. A ta jedna veřejná tvář bude naší „identitou“, oficiální verzí, nebude nic kromě ní - alespoň v očích druhých, kteří budou o všech a všem vědět všechno a zároveň vůbec nic. Bude se dobře dýchat ten vzduch rozechvělý tlukotem křídel tisíců Brouků Pytlíků...
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
