Kdysi – za prezidenta Husáka – se fotograf Lubomír Kotek protloukal všelijak. Zasažen romány Jacka Kerouaka, vydával se na Slovensko, kde také poprvé zkoušel fotografovat. Inspiraci hledal v dalších toulkách a po hospodách, jeho hlavní starost tehdy byla přežít psychiatrii čili sehnat modrou knížku, aby nemusel do armády. Klíčové pro něj bylo setkání s fotografem Jiřím Poláčkem a také první dámou naší fotografie Annou Fárovou. Po účasti na výstavě nezávislých fotografů v klášteře Plasy v raných osmdesátých letech už měl jasno. Tehdy pocítil potřebu „dokumentovat dobu, v níž žijeme a která také jednou skončí“, jak uvádí ve své právě vydané fotografické knize Tady bylo Husákovo.
Jde o asi stovku fotografií, především z Prahy z let 1982–89. Není to žádný specifický pohled do nitra společenství, jaký představují třeba záběry Heleny Wilsonové či soubor Abbé J. Libánského My, underground. Objektem Kotkova zájmu jsou běžné dobové rituály, veřejná místa dostupná komukoli. Mimo Prahu vyráží zřídka. Pokud se tak stane, má snímek, třeba Oslava 40. výročí Vítězného února v Dolních Břežanech, hodnotu symbolu. Jde o výjev charakteristický pro celou zemi, doslova od Aše po Košice, vždyť ze socialistické uniformity nebylo úniku.
Kdo to zažil, řekne si při listování touto knihou: „Takhle to bylo!“, kdo nezažil, nejspíš žasne. Praha je v Kotkově souboru představena ve své odpudivé „celospolečenské šedi“, jako labyrint plechových ohrad, lešení, zaplivaných (přinejlepším) koutů a podchodů, prošpikovaný neuvěřitelnou socialistickou výzdobou. V tom lese srpů a kladiv tu a tam ční desky cti s portréty, možná dobrosrdečných, nicméně škrobeně a přísně se tvářících „výborných pracovníků“, budovatelů lepších zítřků. Nechybí vojenské přehlídky, spartakiády ani nesčetné gogolovské tlamy dohlížitelů, šklebící se z tribun i pod nimi. Ulice jsou jako vymetené či plné kamsi spěchajících průvodů. A v poloprázdných výlohách obchodů láká k nákupu kabelky či k pití Prazdroje plakátek s usmívajícím se – prezidentem Husákem.
Kotkova ojedinělého pokusu, totiž komentářem, vzpomínkou či třeba básní dovysvětlit vybranou fotografii, se účastnilo na padesát osobností. Ke shánění textů vedla fotografa chuť zažít pamětnický mejdan. „Vyzval jsem přátele, tedy lidi, se kterými jsem tu dobu sdílel. Většinou stačilo na stůl hodit fotku a historky se jen sypaly.“ Tak bizarní vzpomínku na ústav zkoumající mozek V. I. Lenina připsal Jaromír Štětina. Přidali se i fotografové Ondřej Němec, Blanka Chocholová, Jindřich Štreit či Karel Cudlín. Spolu se slavnými „diziženami“ Danou Němcovou či Petruškou Šustrovou popisuje dobu tehdejší studentka Vlaďka Jelínková. „Módní zboží v obchodech bylo děsivé. Všechny jsme si proto šily oblečení a tašky, bundy, spacáky, a dokonce i boty. Hlavně nevypadat jako svazák!“ Hana Straková vzpomíná na oslavy 1. máje: „Dnes není škola. Máme mít stejnokroj. Jdeme na Letnou, kluci se někam ztratili. Mávátka nám rozdali pod tribunou, stejná jako loni. Svoje mít nesmíme. Hrajeme hru o nejhezčí vyproštěné mávátko.“
Kotek se v socialistickém bizaru páchnoucím násilím nevyžívá, nestraší ani nedramatizuje. Vždyť tehdy jsme nežili v žádném gulagu – popravy a lágry 50. let byly už jen vzpomínkou, jakkoli mučivou. Pokud byl socialistický člověk spořádaný a nikterak nevyčníval, žil si konzumně dobře, po práci se povaloval v kempu, radoval se z gulášku. Kotkovy momentky, třeba ta z kavárny Slavie a, jak jinak, z bufetů a hospod, návštěvy matějské pouti či odpolední pohody u biliáru, svědčí o uvolnění a zábavě, o možnosti vypnout a vymanit se ze stressu.
V závěru ale kniha přitvrzuje. Fotograf se tu, jistě s pořádnou porcí osobní odvahy, stává dokumentátorem demonstrací a pouličních střetů. Loví záběry tam, kde se míhají obušky a po dláždění rachotí granáty se slzným plynem. Přestože mnohé fotografie byly porůznu publikovány v denním tisku, pozorné prohlížení uceleného souboru může přinést překvapivé věci. Kupříkladu já zhruba po dvaceti letech na straně 140 znovu pohlédl do tváře svému vyšetřovateli. K tomu komentář Davida Němce: „Muž vlevo je Otakar Svoboda, důstojník StB. Na mé narozeniny zvonil v pět ráno, a když jsem otevřel, srazil mě k zemi. To on byl hlavním svědkem, když jsem byl obviněn za účast na demonstraci 21. 8. 1989.“ Kniha tu uvádí na pravou míru i klišé o věčně trpném, až beránčím poklidu protestujících. Fotky ze Staroměstského náměstí z demonstrace 28. října doprovází text Petra Placáka: „Do Rytířské najely dva obrňáky. Z chodníku jsem vyloupl několik dlažebních kostek a snažil se zasáhnout velitele.“
Proč tahle kniha, vhodná opravdu pro školu i dům, vychází teprve teď? „Za dvacet let se nenašel nakladatel, který by měl zájem,“ říká Lubomír Kotek. Vzápětí ale dodává, že se ani moc nesnažil nakladatele najít. „Po revoluci nebyla chuť dívat se zpátky a tak jsem ty fotky dal do skříně, kde na ně padal prach.“ Knize pomohla na světlo šťastná náhoda. Linda Sedláková z nakladatelství Gema Art uviděla pár fotografií na návštěvě u přátel. „Hned mě chytly. Neznala jsem autora, dobový kontext, nic,“ vzpomíná štíhlá černovláska. K nostalgickým pamětníkům na mládí nepatří. „V roce 1989 mi bylo šest let,“ říká. „Ale chytlo mě to. Mám tu dobu asi někde v sobě. “ Vyndat fotografie ze skříně, oprášit je, uspořádat, pořídit komentáře a soubor vydat, trvalo asi rok. Do světa knize pomáhá i výstava v Galerii Louvre na Národní třídě. „První náklad 800 kusů mizí rychle ,“ říká Linda Sedláková. Není divu.
***
Kdo to zažil, řekne si při listování: „Takhle to bylo!“, kdo nezažil, nejspíš žasne. Praha je představena ve své odpudivé „celospolečenské“ šedi.
Kotek se v socialistickém bizaru nevyžívá. Vždyť jsme nežili v žádném gulagu. Pokud byl socialistický člověk spořádaný, žil si konzumně dobře.
Lubomír Kotek: Tady bylo Husákovo (Czechoslovakia 1982–1989) Gema Art, Praha, 2009, 165 stran
