Někdy se to přežene, karikovat Baracka Obamu jako opičáka je přinejmenším nevkusné, jindy taková vichřice nekorektního žertování dokáže pěkně provětrat zatuchlé společenské konvence – viz seriál South Park, skvělý komiks Schizo od Ivana Brunettiho či svazek Denise Learyho Rakovinu nevyléčíš.
Islanďan Hugleikur Dagsson nabízí humor skutečně pro otrlé. Sbírka jeho kreslených anekdot A tomu se mám smát? obsahuje otřesnou, ale i otřásající poetiku. „Tati, až vyrostu, tak budu kurva,“ říká děvčátko otci, který suše opáčí: „Děkuju, MTV!“ Psychoanalytik vyprovodí pacienta z pohovky slovy: „Víte co? Vypadněte. Stejně vás vůbec neposlouchám. Jste kokot.“ Na otázku, jak se daří manželce, odpoví muž: „Není to manželka. Myslím, že je to nějaké koncentrované zlo z hlubin vesmíru.“
Sexismus, pederastie, či dokonce kanibalismus tu fungují coby páčidla čtenářovy pozornosti a kulturnosti, aby lépe vynikl obraz odlidštěného světa bez boha, jehož tu jistý pastor „před pár dny vlastnoručně zabil a zakopal na dvorku“. Ale pozor, nejsme v žánru prvoplánových ujetých prasáren, jakých je plný internet.
Přes všechnu obludnou nadsázku tu vždy objevíme střípek reality, přes všechnu dryáčnickou morbiditu lze vytušit podtext až existenciální. „Vyhoď mě z okna, maminko,“ bezelstně špitne batole v mámině náručí, neboť, jak říká zmiňovaný Denis Leary: „Pokud umíš číst a máš kousek od baráku novinovej stánek, nemáš proč bejt šťastnej.“ Syrové maso Proti konceptu cimrmanovského „šrapnelu“ přináší islandský divous přímo kobercový nálet po čertech vtipných nehorázností, které pronášejí jeho dětsky naivní postavičky, spíše jakési lidské larvy načrtnuté několika málo tahy.
Podobné napětí mezi výrazem a obsahem najdeme i u amerického kreslíře Maxe Cannona, jehož vybrané stripy známé pod hlavičkou Red Meat (čili Syrové maso) vydal Albatros v edici pro dospělé. Popartově laděné figury, upomínající občas na dřevní americké reklamy, dokážou s thymolinovým úsměvem vykládat takové zhůvěřilosti proti rodině, víře či hygieně, že by se za ně nemusel stydět ani Ladislav Klíma. Ačkoli Red Meat, pyšnící se dvacetiletou historií, vychází v češtině poprvé, mezi skalními webovými fandy je znám a překládán už dlouho. Jde totiž o záležitost poměrně subkulturní, vyladěnou na vkus alternativců odchovaných komiksy, horory, rockem a THC.
Tomu odpovídá i plejáda podivínů, kterými Cannon své trojfázové minipříběhy zalidnil. Od vyšinutého Earla, něco na způsob starého Brůny ze Studny, přes zlomyslného taťku Teda až po správňáckého mlíkaře Dana, co má „občas chuť chovat se krutě k menším a slabším, než je on sám“. Spíše než o podobenství nelítostného světa tu jde o pořádně drsnou zábavu, která někdy vyšumí, jindy skutečně křísne.
Až téměř poeticky vyznívá ve srovnání s předchozími tituly svazeček Králíčkovy sebevraždy z pera britského scenáristy Andyho Rileyho. Neobsahuje totiž nic jiného než obrázky, na nichž se nebohý ušák snaží rozličnými způsoby dobrovolně sejít ze světa. Autor nechává tento symbol roztomilosti (vzpomeňme na Azurita) pod padajícím krápníkem, mezi invazními jednotkami, v toasteru, u podminované věže v Pise, pod tryskami rakety, v toaletě letadla či na dece před Noemovou archou ignorovat nástup na palubu. Čirý nonsens, hříčka, dada bez poslání, které po umění požadoval socialistický realismus, ale zato neodolatelně legrační. A ve výsledku osvěžující a snad i očistné stejně jako předešlá dílka třaskavého humoru.
HODNOCENÍ LN
*****
Hugleikur Dagsson:
A tomu se mám smát?
Přeložil František Fuka, Volvox
Globator, Praha 2008, 177 stran
*****
Max Cannon: Red Meat
Přeložil Petr Onufer, Albatros,
Praha 2009, 111 stran
*****
Andy Riley:
Králíčkovy sebevraždy
Přeložila Denisa Kantnerová
Paseka, Praha 2008, 94 stran
