Prezident Karzáí je pro úspěch amerického angažmá v zemi důležitější než výsledky bojů
Použít pro interpretaci nějakého problému historickou analogii představuje mimořádné pokušení, jemuž se jen těžko odolává. Nejinak je tomu v případě Afghánistánu, u nějž si právě připomínáme třicet let od zahájení sovětské invaze, která po deseti letech krvavých bojů skončila velmi neslavně. Shora zmíněné pokušení je přitom mimořádně posilováno skutečností, že Obama před nedávnem rozhodl nejenom o posílení amerických jednotek, ale zároveň určil datum jejich stažení na rok 2011. Pokud se tak stane, americké angažmá bude rovněž trvat jedno desetiletí. Můžeme proto předpokládat (či někteří doufat), že Američané dnes a zítra dopadnou stejně špatně jako Sověti včera?
Špatně pochopené pohnutky Rok 1979 byl v oblasti Středního východu ještě výbušnější, než bylo zvykem. V lednu se v regionu zásadně zhoršilo geostrategické postavení USA, neboť v Íránu, což byl tehdy nejvýznamnější americký spojenec, padl šáhův režim a v dubnu byla vyhlášena Íránská islámská republika. Právě v ten okamžik se v sousedním Afghánistánu v rámci dlouhotrvajícího vnitropolitického boje dostala k moci politická frakce deklarující záměr začít v zemi budovat socialismus sovětského typu. Je třeba připomenout, že v onen okamžik žádná z relevantních politických sil nezastávala extrémně protisovětské postoje, na SSSR bylo naopak pohlíženo jako na spolehlivého souseda a významného ekonomického partnera.
Když Moskva viděla, jak zásadní odpor celé společnosti shora zmíněné rozhodnutí vyvolalo, a snad i vyděšena možností, že by se v Afghánistánu mohly k moci dostat síly podobné těm v Íránu, rozhodla se zakročit. Původní představa o rychlém a efektivním zásahu, který přinese stabilitu, vzala zakrátko zasvé. Afghánistán se na deset let stal dějištěm krvavé války, která výrazně přispěla ke zhroucení pracně budovaného postavení Sovětského svazu jakožto ochránce muslimů/Arabů i k urychlení ekonomických a politických problémů vedoucích nakonec k vlastnímu rozpadu SSSR. S odstupem času si můžeme dovolit konstatovat, že primárně ideologické pohnutky sovětského politbyra – nezbytnost přispěchat na pomoc revolučním silám reprezentujícím pokrokový lid Afghánistánu – byly v USA (zcela špatně) interpretovány jako důkaz sovětského expanzionismu, kdy se Moskva na úkor otřesené pozice Washingtonu snaží posílit své vojensko-strategické pozice v oblasti sousedící s ropnými poli v regionu Perského zálivu.
Méně důležitý problém Americké angažmá, které začalo v říjnu 2001, bylo zpočátku rovněž plánováno jako krátkodobé, s omezenými cíli. Hlavním úkolem bylo potrestat režim Talibanu, který po útocích z 11. září poskytl útočiště bin Ládinovi a jeho příznivcům. Kdyby se ho bývalo podařilo zlikvidovat či zajmout, je pravděpodobné, že by se Američané z Afghánistánu velmi rychle (a rádi) stáhli. Namísto toho se USA, a od roku 2003 již i širší mezinárodní společenství, musejí angažovat v mimořádně komplikovaných a pro Západ obtížně srozumitelných poměrech, kdy je veden boj proti ozbrojené opozici a zároveň prováděna rekonstrukce a demokratizace země. Na rozdíl od jiných míst, kde se mezinárodní společenství – Západ – v podobných aktivitách angažuje, zejména pak postjugoslávský prostor, je Afghánistán veřejným míněním, jemuž se politici zodpovídají, vnímán jako vzdálenější, a tím pádem méně důležitý problém. Právě tento aspekt je dle mého názoru fenoménem, který je možné/vhodné srovnávat s neúspěchem, který svého času zaznamenali Sověti.
Vedle vojenského angažmá, jemuž dostatečnou pozornost věnovala média, veřejnost i politická sféra, se totiž i Sověti snažili o to, co se dnes označuje jako rekonstrukce a demokratizace. Vzhledem k tomu, že SSSR byl ekonomicky nesrovnatelně slabší, než je dnes Západ, protože se musel opírat o svou vlastní (jak se záhy mělo ukázat, zcela nefunkční) představu ekonomického rozvoje či protože se nemohl spolehnout na podporu nevládních organizací, které mohou hrát velmi pozitivní a významnou roli prostředníků, skončily sovětské snahy na tomto poli daleko větším, ačkoli méně viditelným fiaskem než angažmá vojenské.
Obdobně tomu bylo na poli politickém, kdy se Sověti velmi rychle začali snažit o „afghanizaci“ politických poměrů. Svolání velké džirgy, celonárodního shromáždění kmenových vůdců, kteří v listopadu 1987 jednomyslně zvolili Nadžíbulláha prezidentem a schválili novou ústavu, se zpočátku jevilo jako politický úspěch. Záhy se však ukázalo, že autorita nového vůdce je sporná, neustále upadá, až byl jeho režim nakonec v dubnu 1992 fyzicky zlikvidován. Osobnost Karzáího a jeho budoucnost proto o americkém/západním angažmá v Afghánistánu nakonec vypovědí mnohem více než výsledky bojů. Současnost výraznému optimismu nenahrává.
***
Americké angažmá bude zřejmě trvat rovněž jedno desetiletí. Můžeme proto předpokládat či někteří doufat, že Američané dnes a zítra dopadnou stejně špatně jako Sověti včera?
O autorovi| MICHAEL ROMANCOV, e-mail: michael.romancov@gmail.com politolog
