Koláčky od Heleny Fibingerové dostali ve středu na Kavčích horách všichni - televizní radní, kandidáti na vedoucí funkci, novináři i kverulanti. Opravdu slavit výsledek volby generálního ředitele České televize ale měl důvod jen Jiří Janeček.
Ze sedmi ředitelů, kteří po rozdělení federace instituci řídili, totiž jen dva vydrželi v křesle celých šest let, na něž byli zvoleni: Ivo Mathé a právě Janeček. A jen Janečkovi se podařilo to, co dosud nikomu: byl zvolen podruhé.
Objektivní důvody se najdou - za šest let od doby, co Janeček nastoupil, je kanálů dvakrát tolik, čímž televize rozjela digitalizaci. Hospodaření je vyrovnané a Janeček dokonce tvrdí, že namísto šestisetmilionového dluhu, s nímž ČT přebíral, má teď veřejnoprávní televize na účtech v hotovosti tři miliardy. Janeček se obklopil několika schopnými lidmi - digitalizaci zručně manažuje Pavel Hanuš, techniku zkušený Rudolf Pop, výrobu mladý Václav Myslík, ekonomiku čerstvý Robert Kvapil.
Hospodaření dával zpočátku Janečkovy éry do pořádku František Lambert. Přítele Lamberta ale Janeček hodil přes palubu milicionářskou aférou. Záhy poté zbavil Janeček funkce svého zástupce Zdeňka Šámala, který si s Lambertem rozuměl, a Lambertovy pravomoci postupně převedl na „druhou generaci“ svých nejbližších kolegů. Vladimíra Karmazína, který uklidnil situaci v brněnském televizním studiu, Janeček stáhl do Prahy a udělal z něj nejdřív šéfa provozu, nedávno i svého zástupce. Funkci šéf ČT dal i Janu Mrzenovi, šéfovi rady, která ho tehdy v roce 2003 zvolila ředitelem.
Stavěl jsem dům, abych teď mohl rozsvítit, říká znovuzvolený. Aby ale nemusel bourat. Brzy totiž přijde čas, kdy vše nemusí být tak „báječné“ (jak Janeček s oblibou hodnotí činnost podniku, který vede) a ČT se bude muset snažit, aby měla peníze na to, být „etalonem“ (jak Janeček často popisuje hlavně veřejnoprávní zpravodajství; koneckonců všimla si toho i Jana Bobošíková a myslela, že zmate radní, aby ji volili, když i ona slíbí „z ČT vytvořit respektovaný etalon“ vší tvorby). Sám šéf v kandidátském projektu uvádí, že pokud hned nezačne šetřit a přitom neporostou koncesionářské poplatky, předá za šest let televizi svému nástupci s dluhem vyšším než dvě miliardy korun.
Odvahu, s jakou televizní rada Janečka potvrdila ve funkci, by teď měla ukázat i při tlaku na rychlé reformní kroky. Těch se dost možná Janeček bál, když měl po aféře s Lambertem starost, jestli sám funkci udrží. Teď má ale po volbě. Ví přitom, že vrcholový tým může čítat míň hlav. Že jde říznout do zažitých neformálních vztahů a zvýšit tím úroveň dramatické tvorby. Nebo že by už mohlo skončit provizorium, kdy kanály už mají nová loga, zatímco celá ČT stále to staré. Janeček konečně může začít být nebojácný dovnitř televize, když vnější tlaky, aby odešel, ustál.
Image médií veřejné služby pak jistě neuškodí, když ubere na zemitosti svých veřejných výroků. Třeba právě na dotaz po tlacích od politiků odpovídal „neřekl bych, že to bylo něco tak razantního, abych se z toho... abych si stáhl kalhoty před brodem.“ Teď úplně postačí, když si vyhrne rukávy.
O autorovi| Ondřej Aust redaktor Lidových novin